Já obyčejná dívka✔

2. Jamie

Chtěla bych se omluvit za mou dlouhou neaktivitu psaní ohledně tohoto příběhu. Prosím vás jen mě nazabíjejte. Děkuji vám za to, že jste čekali. Mám vás moc ráda a doufám, že se vám příběh, alespoň trochu líbí. Trochu krátká část, ale snad se to zlepší. Rossemarie♡

Z královského křídla jsme s Mary zmizely, tak rychle, jak jsme přišli.
Důvod? Nejspíš strach z toho, že nás zde někdo uvidí.
Někdo jako třeba Matthew.
Ve skrytu duše jsem doufala v to, že na nikoho cestou zpět nenarazíme,
ovšem marně.
Naproti nám rychlou chůzí, skoro až během byli dva mladí muži.
Jednoho jsem poznávala a to krále Matthewa. Mladík vedle krále se usmívala něco zábavného mu vyprávěl.
S Mary jsme nečekaně zabočili do malých tmavých dvířek. Nechápala jsem proč, ale raději jsem jí následovala.
"Am nesmíme překážet kralovské rodině."
"Rodině?"
"Veličenstvo král Jamie je bratranec našeho pana krále."
"To je pro mne novinka."
"Seš tu nová, není se čemu divit. Veličenstvo král Jamie si momentálně ač nerad hledá choť."
"Proč nerad?"
"Jestli nechce království přenechat otci, musí se oženit. To je vlastně jediná podmínka. Otec krále ho, jak se zdá velmi dobře zná. Myslím, že mladý král si jen tak tu pravou nenajde." Mary se rozesmála, ale mně ho bylo líto.
***************

"Omlouvám se. Nechtěla jsem do Vás vra-." Můj pohled spočinul na mladém králi.
"To je v pořádku. Oslovil bych Vás, ale neznám vaše jméno, slečno."
Jeho úsměv byl milý, ale mně se nelíbila už jenom to realita, že je král.
"K čemu by Vám bylo, pane."
Pronesla jsem s pohledem zabodnutým do jeho kožených bot.
"Věděl bych na koho si stěžovat" pronesl až moc sladce.
Jen jsem nad ním pokroutila hlavou, převtála očima a vypařila se jako pára nad hrncem směr kuchyně.

Tam už jsem dostala za úkol vyklepat peřiny ve všech ložnicích, následně ustlat. Vydrhnout podlahu na celém hradě. Byla jsem obeznámena s tím, že to znamená umýt každou dřevěnou desku nebo dlaždici zvlášť.

Procházela jsem honosnými a přesto úplně normálními chodbami a přeříkávala si pokoje stále dokola, tím jsem se dostatečně přesvědčila o splnění úkolů. Cestou jsem potkala několik dalších služebných a mužů, jejichž zastoupení zde nemohlo chybět. To by nebyli muži...
Každý obraz byl nádherný, každá malba na stěnách, každá květina ve váze.  Zamyšleně jsem se vracela zpět do levé části která z většiny patřila hlavně služebnictvu. Uslyšela jsem tlumené nadávání Matthewa a prosícího plačícího nebohého chlapce, prosícího za odpuštění a slibujícího hory doly.