Já obyčejná dívka✔

8. část

Věnováno:AndreaBrezinova

Roztál sníh, ráno bylo dříve světlo a večer naopak déle...
Zima se přehoupla v jaro a všechno kvetlo. Zahrada byla plná voňavých pestrých květin.
Pro mě bylo nádherné se jen podívat z okna a všechnu tu nádheru spatřit.

Ty tři měsíce byly dobré. V klidu jsem zastávala své práce služebné a nikdo mě nevyrušoval.
Nejspíš to bylo tím, že naše Veličenstva odjela někam do války.
Bez nich tu byl takový klid.
Tedy navíc mi připadla jen práce chůvy malého prince, což mi nevadilo.
Upřímně jsem celkem ráda, že se Kevinovi nic nestalo, protože to by král asi jen tak neodpustil.

A tak tu teď ležim ve své malé komoře a ze svého okna pozoruji bubnujíci déšť. Venku se skoro setmělo.
Zaslechnu oslavné fanfáry a je mi jasné, že se naše Veličenstva vrátila a klid se v momentě vytratil.

Stráž otevřela bránu do stájí a zvuk koňských kopyt s fanfárami utichl.
Za několik minut se ozvalo lehké klapání bot směrem k mým dveřím.
Ozvalo se mírné zaklepání.
Zvedla jsem se z postele a vydala se směrem ke dveřím.
V mé bílé noční košili mi byla docela zima vzhledem k chladnému hradu.
Pootevřela jsem dveře a zahlédla samotného krále Matthewa.
Doslova se vecpal dovnitř a rozhlédl se po malé místnůstce.

"Máš to tu celkem malé."
"To víte jsem přeci jen služka."
On jakoby mě nevnímal se procházel po malém pokoji a stále se rozhlížel.
Bylo stresující ho sledovat a nevědět co má za lubem.
Najednou se zastavil.
"Jsem rád, že jsem doma."
Otočil se tak, že byl čelem ke mně.
"Ani se Vám nedivím, pane. Válka asi není moc hezké trávení Vašeho drahocenného času."
"Inu to není." Pobaveně se na mě usmál.
Když se usmíval byl o moc hezčí než, když se mračil. Nevypadal pak tak přísně.
Zahleděl se mi do očí a já jsem si všimla pohybu jeho ruky.