Já obyčejná dívka✔

4. Děkuji

Nakonec jsem se od Matthewa a Jamieho úspěšně vzdálila. Hlavně díky princi Kevinovi.
"Děkuji." Poděkoval chlapec.
"Nemáte zač. Možná bych Vám měla podceňovat spíš já. Vlastně jste mě zachránil před rychlou smrtí."
Chlapec se zasmál.
"Možná bys mi mohla normálně tykat. To, že jsem princ je přece vedlejší, ne?"
"Nebude to vadit Vašemu bratrovi?"
"Matthew se to přeci, ani dozvědět nemusí, ne?"
"Dobře, jak myslíte. Teda myslíš-."
"Jsem Kevin..."
"Amber."
"Hezké jméno."
"Ty máš také takové výjimečné jméno." Usmála jsem se.
"Matthew není zlý. Jen chce pořádek a ctí spravedlnost. Nemusíš se ho bát."
Byl tak milý, úplný opak jeho bratra.
"Nejsem tu tak dlouho, abych mohla soudit."
"Na." Podal mi jablko a než jsem mohla poděkovat odběhl pryč.

O týden později

Procházela jsem chodbou s prostěradly na rukou. Skoro jsem přes ně neviděla.
A jéje...
"Au!!! Můžeš mi vysvětlit, kam jsi dala oči???" Tohle asi bude problém...
Otevřela jsem oči a pohlédla na běsnícího krále.

"Omlouvám se. Já jsem přes ta prostěradla neviděla."
"Nemáš touhle dobou tahat prostěradla."
Sehla jsem se k zemi a začala skládat a dávat na sebe už poskládaná a jakštač čistá prostěradla.
Král se sehnul a snažil se mi pomoct.
Chtěla jsem hromadu zvednout, ale jeho výsost mě zastavila.
"Vezmu je."
Chtěla jsem protestovat, ale jeho výraz mluvil za vše, a tak jsem raději šla a občas zkontrolovala zdali jde za mnou. On přes prostěradla viděl, což nejspíš bylo jeho výškou. Byl mnohem vyšší než já.

Sledovala jsem hromadu před sebou a nemohla uvěřit tomu faktu, že král stojí přede mnou a dává mi pokyny k povlékaní jeho peřin.

Když jsem v ložnici pana Jamieho chystala postel dveře se rozrazily.
Mladý muž stál ve dveřích a sledoval mě.