Prosinec

7. Šifra

Vojta četl: "Proč to sakra mám číst já? Mě to nebaví, ať to přečte Jonáš!" "Dobře, Vojto, přečte to Jonáš."

Jonáš četl: "egthctcpknrwds..., Héj, to je nějaká blbost, to číst nebudu. Asi to bude nějaká šifra." "Prokope!" Zvolali svorně chlapci. "Máš tu prácičku." pokračoval Jonáš.

"Jakou?" Ptal se Prokop, kterého tím hulákáním vytrhli z bitvy na Iwo Jimě. Hrdinní američtí vojáci zrovna pročesávali hřeben posetý bunkry, minami a pasti všeho druhu. Poručík zrovna zavelel k útoku a krycí palba všech Thompsonů se snesla na maličký bunkr s kulometníkem. Mariňáci postupovali vpřed, kryli se každým kouskem křoví, v každé díře po dělostřeleckém granátu. Málo to bylo platné. Japonská obrana byla vystavěna velmi dobře a každý dobytý metr ostrova byl vykoupen obrovskými ztrátami. Tu se desátníku Greenovi podařilo hodit do bunkru... "Prokope! Vstávat!" Křičeli kluci jeden přes druhého. "Šifra, Prokope, bez Tebe se dál nedostanem."

"Ale to si budu muset najít svůj šifrovací sešit." oznámil Prokop, aby získal trochu času.

"Tak hledej!"

"No jo, už ho mám."

"A dělej, potřebujem to nutně a pokud možno hned! Nechcem tady zatím umrznout." povzbudil ho Vojta.

"No jo..."

Prokop nepříliš nadšeně vstal, na druhou stranu ale šifra... To bylo rozhodně lepší než hrát nějakou blbou hru. A tak se Prokop pustil do luštění šifry. Toho se, po chvíli, účastnil i Matěj, částečně proto, že ho šifry také zajímali, ale hlavně Proto, že jednoho dne chtěl být stejný stylař jako Prokop. Zbytek družiny, ze začátku i s Matějem, si házel míčkem na nedalekém, alespoň trochu rovném plácku.

"Tady je moc stromů na házenou, to není fér! Červená karta." vyloučil Jonáš ze hry les.

"Nekecej a hraj." napomenul ho Šimon.

Šimon, který měl to 'štěstí' být s ním v týmu. Jonáš byl fajn kluk, opravdový frajer, dalo by se říci, ale měl potřebu neustále ukecávat pravidla, rozhodčí... pravděpodobně tím maskoval, jak moc mu fyzické aktivity nejdou. Jelikož ale házená není moc důležitá proto, aby se příběh dále odehrával a protože se z ní Matěj stejně za chvilku vypaří, přesuneme svoji pozornost na luštícího Prokopa.

Prokop vytáhl svůj sešit, propisku a začal. Máme teď jedinečnou příležitost pozorovat Prokopa při práci. Nejprve si do sešitu opsal celý původní text šifry:

egthctcpknrwds;skpixhxrththihtiepsthpibtigjhtcprwpoxctegxaxhogtybnkgrwda=watstyitapqt=<egduthdg=

"Hm." řekl si pro sebe Prokop. "Nějak mi tam nesedí ten středník, zobáček a rovná se. Jinak to vypadá celkem jednoduše. Není to pozpátku, ani od středu, na to je tam moc podivných písmen. Samý X, H, I, dokonce Q. Tohle bude určitě posun abecedy. Jen mi tam nesedí ty rovná se..."

Prokop pokračoval ve svých úvahách. Nespěchal. I když by si zbytek chlapců přál, aby spěchal, Prokop nespěchal. Věděl, že nemusí. Věděl, že jeho mozek, vyladěný dešifrovací stroj, řešení dříve či později nalezne. A ostatní mu můžou vlézt na záda.

"Tak, teď, když už vím, že to bude posun abecedy, musím jen vymyslet o kolik. Mohl bych to vymyslet. Použiju frekvenční analýzu! Nejčastějším písmenem v češtině je E. Kdybych všechny X nahradil za E... "Prokop se pomalinku usmál. To je ono. Teď je ta příležitost.

"Tak jak to jde?" přikradl se za ním Matěj.

"Jak myslíš? Výborně. Už to prakticky mám." Prokop v tu chvíli zapomněl na frekvenční analýzu a široce se usmál, protože měl příležitost použít oblíbené slovo nebo spíše slovní spojení. "Já to bruteforcenu!" usmál se na Matěje, který se usmál naoplátku.

"Tak jo, schválně jak dlouho Ti to bude trvat."

"Jen chvíli. Mám maximálně 27 možností." Prokop začal luštit šifru: