Prosinec

9. Rovný

Zatímco obědvali, vytáhl Vojta mapu a srovnal s ní údaje ze zprávy. Podle mapy to vypadalo asi nějak takhle: Přímo na východ vedle polozapomenutá, ale široká lesní cesta, opravdu téměř v přímce. Ztrácela se v lese, předtím, než se ve stejném směru objevil přibližně 100 metrový sráz do údolí Bíliny. Kousek od srázu byla na mapě zanesená kóta 377. Vojta se pokusil odhadnout vzdálenost od Jedoviny k této kótě. Vyšlo mu, podle značek na mapě, přibližně 2,5 km, možná o chlup víc. Kóta nesla označení Rovný.

"Tak alespoň jedna věc, dává trochu smysl." oznámil pak všem. "Rovný zní jako ne moc zřetelný vrchol. A směr i vzdálenost taky sedí."

"A co to Labe?" zeptal se Šimon.

"No, to tam moc nesedí. Labe je dál, alespoň dalších pět kilometrů. A navíc to ani nevypadá, že by mělo jít vidět... divný."

"Co teda s tím?"

"Nevím," zamračil se Vojta. "je to zvláštní. Netuší někdo z Vás, kdo by mohl být ten profesor?" zeptal se po chvíli.

"Ne." odpověděli svorně kluci.

"Tak já fakt nevím... Budeme hlasovat. Kdo je pro jít po stopách záhadného papírku?

Přihlásili se Jonáš a Šimon.

"A kdo je proti?"

Prokop a Matěj. Bylo tedy na Vojtovi, aby rozhodl, zda se vydat vstříc dobrodružství nebo se vrátit do tepla a bezpečí klubovny. Přeci jen, dny jsou krátké a již se připozdívalo, slunce se pomalu sklánělo nad obzor a začalo přituhovat.

"Jdeme." rozhodl nakonec. A obrátil se na Prokopa s Matějem: "Stejně jste jenom líný!"

Parta se sbalila a vyrazila. Cestu našli snadno, byla dost často používaná, možná až podezřele často. No, to neva. Jelikož cesta opravdu skoro přesně kopírovala východní směr, nikoho nepřekvapí, že za slabých 25 minut stanuli kluci na Rovném. Cestou nikdo nic neříkal, všichni přemýšleli, co tak asi na kopci najdou a Vojta byl nervózní z postupného zatemňování oblohy. Když dorazili na Rovný, začlo slabě sněžit.

"Nic tu není" zamumlal Prokop a zatvářil se, jako by už chtěl jít zpátky.

"Hledejte Labe" připomněl Jonáš.

"Labe nevidím, jsou tu jen stromy." kvitoval Matěj.

"Ach jo, je tady nuda." přispěl svojí trochou do mlýna Šimon

"Dejte pokoj, srabi!" vynydal jim Jonáš, který bůhvíproč prožíval záchvat dobrodružství. "Hledejte Labe. Nemáme najít nějakou louži? Nebo co to znamená?"

Šimon se začal nudit, ale jelikož se mu v chladném počasí už vybil mobil, hledal si jinou oběť, která by zahnala jeho nudu. Využil toho, že Jonáš byl zabraný do rozluštění záhady s Labem, přikradl se k němu a v tom nejméně očekávaném okamžiku mu na ucho přiložil dlaně jako hlásnou troubu a hlasitě zamlaskal.

"Nešahej na mě, ty buzíku teplej!" vyskočil Jonáš, spíše úlekem než znechucením a utekl co nejdál od Šimona. Shodou okolností doběhl až téměř na kraj útesu, na nejvýchodnějším místě vrcholku.

"Našel jsem Labe!" zařval, až ze stromů padalo poslední listí.

"Co jsi našel? Kde?" ptali se ostatní

"Tady. Nejsou tu už stromy a je tu z jednoho místa přes Ústí vidět malý kousek Labe. Tamhle, vpravo od Větruše."

A skutečně. V posledních paprscích zapadajícího Slunce uviděli kluci jasně zřetelný ohyb Labe.

"Tohle je to místo." řekl Matěj, jakoby v transu. Všechny ta podívaná uchvátila a slunce pomalinku zapadlo.