Prosinec

8. Profesor

Prokopův sešit po chvíli vypadal přibližně takto:

O:egthctcpknrwds;skpixhxrththihtiepsthpibtigjhtcprwpoxctegxaxhogtybnkgrwda=watstyitapqt=<egduthdg=

1: fhuidud...

2: givjeve...

3: hjwkfwf

4: ...

A tak to šlo dále, až konečně, po 23 minutách a 48 vteřinách úmorného bruteforceování:

14: oqdrmdm

15: presnenavychod...

„Mám to!" zakřičel Prokop a všichni se k němu seběhli.

„Co máš? Co tam je?" křičeli jeden přes druhého.

„Ještě to není všechno, počkejte." zabručel Prokop a postupně vyluštil celý vzkaz.

presnenavychod;dvatisicesestsetpadesatmetrusenachazinepriliszrejmyvrchol=hledejtelabe=<profesor=

„To už vypadá jako něco, s čím se dá pracovat. Ale ještě vyměň ty rovná se a tak, za nějaký normální znaky." kibicoval šifrováním zmoženého Prokopa Jonáš.

„Dobře." „Rovná se bude nejspíš tečka, středník čárka a zobáček bůhvíco. Dám tam třeba dvojtečku."

Po přepsání do úhlednější podoby tedy vzkaz vypadal asi takto:

Přesně na východ, dva tisíce šest set padesát metrů se nachází nepříliš zřejmý vrchol. Hledejte Labe. :Profesor.

„Ta dvojtečka vypadá blbě. Dej tam pomlčku!" buzeroval Šimon.

„Ách jo..."

Po další minutě přepisování se dostali k finální verzi:

Přesně na východ, dva tisíce šest set padesát metrů se nachází nepříliš zřejmý vrchol. Hledejte Labe. -Profesor.

„Hej, to vypadá jako nějakej vzkaz!" oznámil zcela zřejmou věc všem nahlas Matěj.

„No jasně, že je to vzkaz, ty génie." utahoval si z něj Jonáš. „Spíš je teď důležité, kdo je ten profesor."

„Správná otázka, Jonáši." řekl Vojta, který už delší chvíli vypadal zamyšleně a ustaraně."

„Na co čekáte, jdeme na východ!" Šimon už byl skoro na půl cesty, když si všiml, že se nikdo další k němu nepřidal.

„Neblbni, musíme to promyslet." křikl na něj Vojta. „To není jen tak, sledovat něčí vzkaz, jen proto, že se nám chce."

„Jak to? Stejně je to jenom nějaká další hra. Jdem už, nudá!"

„Šimone, zklapni a pojď sem. A vůbec, dáme si oběd a přitom vymyslíme co dál."

Vybalili svůj oběd. Byla to prostá svačina, neplánovali být venku moc dlouho. Postupně vytáhli z batohů chleba, paštiku, plátkový sýr, minirajčátka, nějakou tu pažitku, lahůdkový česnek, klobásu, celozrnné tyčinky, vepřovku, tři pytle brambůrků, müsli tyčinky, jablka, banány, mrkve, kečup a bůhvícoještě všechno.

„Nechte venku chleba s paštikou, zbytek schovejte." řekl Vojta.

„Jé... My chcem brambůrky." žadonili chlapci.

„Chleba bude." zavelel Vojta, kluci vytáhl kapesní nože, namazali si chleby paštikou a poobědvali.