Prosinec

5. Vojta

Do klubovny přišel Vojta. Za ním se přišourali i Matěj s Prokopem, které Vojta chytil cestou. V klubovně se tedy nyní nachází Prokop, Matěj, Šimon, Jonáš a Vojta.

"EET" řekl Prokop věrný své trolící tradici.

"Dej s tím pokoj," ozval se Vojta "sorry, že jsem se zdržel na atletice. Ale teď už se do toho můžem pustit!". Vojta byl sice menší postavy, ale vyvažoval to svým extrémním nadáním na sport, což se navenek projevovalo vyrýsovanými svaly, a uměleckým nadáním, což se zase projevovalo kytarovou virtuozitou. Jinak to byl dobrák, blonďák a nosil brýle. Dneska už brýle nejsou problém a můžete být cool i s brýlemi...

"A do čeho se vlastně můžem pustit?" Zeptal se Šimon, což vytrhlo Matěje z pozorování Vojty.

"No, do našeho projektu, přece!" Odvětil Vojta a zahájil schůzku.

Schůzka trvala zbylých 10 minut a přešla, jako tradičně, první víkend v měsíci, do výpravy. Během prvních pár hodin výpravy se nic zajímavého nedělo, tedy až na vtipnou historku v autobuse, ty ale zmiňovat nemusíme a můžeme přesunout rovnou na 12:36, 3.12.2016. Co že se v tuto chvíli dělo tak zajímavého? Čtěte dále.

"Je tu zima." prohlásil Matěj.

"Co bys čekal, je prosinec a navíc brzo dopoledne!" odpověděl mu Vojta

A skutečně. Bylo krásné počasí, na obloze ani mráček. Za to bylo asi pět stupňů pod nulou a cesta byla pokrytá malými, zmrzlými loužemi. Ranní slunce rychle rozehnalo všechny mlhy a klukům se tak otevřel výhled na Krušné hory, na Teplice, na Ústí a na České středohoří. Rázovali si to po výsypce, ta trocha sněhu, co se sem tam objevila, jim křupala pod nohama.

"Teda, ta historka z autobusu je fakt dobrá, asi bychom jí měli někomu povědět." řekl po delším mlčení Prokop.

"Ne, to nemá cenu..." kontroval Vojta, "stejně by nám ten smyk nikdo nevěřil."

"No tak aspoň to, jak Šimonovi sjela krosna a zablokovala dveře." žadonil Matěj.

"V žádném případě. Vojta dokázal být nekompromisní, zvlášť, když šlo o Prokopa nebo Matěje.

"Nebo to, jak přistoupili ty dva chlápci s pistolema. To bylo úplně jako v Pulp fiction..." přidal se Jonáš.

"Ale neblbni, stejně si byl bledej jak stěna a dělal, že tam nejsi." poškládlil ho Šimon

"Tomu se říká respekt z věci, která Tě může zabít, víš? Nejsem takovej magor jako Ty. Já se chci dožít aspoň 94 let"

Pak se chvíli nic nedělo.

"Abych mohl zemřít na infarkt, až budu zubama rozepínat podprsenku své čtrnáctileté ženy, zatímco budu řídit svůj osobní tryskáč. Jako Lister." doplnil Jonáš.

Pak se chvíli nic nedělo.

"Tady odbočíme" přerušil ticho Vojta.

Skupinka opustila promrzlou, ale pohodlnou cestu a vydala se napříč křovisky ke svému cíli.

"Jdeme na Jedovinu," pokračoval, "tam žádné cesty nevedou."

Prošli přes četná křoviska, kolem zamrzlého rybníčku (do kterého málem spadnul Šimon, protože se snažil prorazit led obřím kamenem, který proti němu mrštil, ale dost to zamávalo s jeho rovnováhou. "Blbče!" komentoval to Jonáš.) a přes příkrý svah v zasněženém lese, kolem skalky (většina šla teda přes skalky) až došli na vrchol Jedoviny.

"Tak jsme tu." řekl Prokop, sedl si a začal si číst knížku.