Prosinec

11. Deník

Prokop otevřel zažloutlé stránky. Bohužel se zdálo, že časem se vítr a déšť přeci jen dostali do vnitřku jeskyně a mnoho stránek již nebylo čitelných. Co se dalo přečíst, bylo posledních pár zápisů.

"6. května 2001" četl Prokop "Všude je klid. Vypadá to, že na mě zapomněli. Už jen pár dní a budu se moct vrátit zpátky."

"Wow, to zní drsně!" Jonáš se celý třásl, jak byl nadopovaný adrenalinem.

"Sklapni!" zařval Šimon

"Klid..." klidnil situaci Vojta. "Všechny nás to zajímá, tak se uklidníme a necháme Prokopa číst."

A Prokop pokračoval: "8. května 2001. Ve městě jsou oslavy konce války. Zkusím se vmísit do davu a porozhlédnout se po doupěti. Třeba budu mít štěstí."

"A napsal to teda ten profesor nebo ne?" zeptal se Jonáš.

"Nevíme, dej pokoj!" napomenul ho vzrušeně Vojta.

"Hej, tak já jsem se jenom zeptal, nemusíš hned křičet. Já jsem nikomu nic neudělal. Neštvete mě nebo Vám všem dám červenou kartu!!!"

Jonáše nikdo nebral vážně. Ale aspoň se všichni zase uklidnili, takže Prokop mohl pokračovat.

"8. května - pokračování. Viděli mě! V davu si nemohli nic dovolit, utekl jsem jim. Mám tak 30 minut, než se dostanou do okolí, pak už bych se z úkrytu nedostal. Další úkryt mám asi kilometr na severozápad. Tam snad přečkám noc. Už musím vyrazit. Deník tu nechám, opuštěné to tady nikdy nenajdou. A třeba se zvládnu vrátit."

Tam deník končil. Nic jiného se přečíst nedalo.

"Hm, tak zas nevíme, jestli to byl profesor." vzdychl Šimon

"No, to ne." odtušil Prokop. "A ani nevíme, kde hledat ten další úkryt."

"Neblbněte, nemůžem hledat další úkryt." řekl Vojta. "Už takhle je dost pozdě a venku je zima. Měli bychom se vrátit domů.

"Ukaž mi mapu." ozval se náhle Matěj, který doposud mlčel.

Vojta vytáhl mapu a všichni se společně pustili do odhadů, kde by úkryt mohl být. Na severozápad od rovného, asi kilometr. Tam byla pouze louka, z jihu a z východu ohraničená lesem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam mohl být nějaký úkryt.

"Je to marné." řekl po chvíli Vojta s nadějí, že už to vzdají a půjdou všichni domů. Zima už byla všem, ne všichni ale měli na to to přiznat a hráli si na hrdiny.

"Heleďte," prohlásil Šimon rozhodným hlasem. "měli bychom fakt jít, jestli nechceme umrznout. A další věc. Ta louka, na kterou se odkazuje deník, není tak daleko z cesty."

"Takže pokud bychom chtěli..." načal Jonáš, ale větu dokončil Šimon. "tak bychom se tan mohli podívat."

"Výborný nápad, profesore..., Teda, chtěl jsem říci Šimone." zakoktal Vojta. Nějak jsem si vzpomněl na detektiva Šmoulu.

"Jo, detektiv Šmoula a profesor Želvička. To bylo super. Ale teď to sem nepatří."

"Jo, jasně. Jdeme, co nejrychleji."

Vyrazili na cestu, tajemný deník si vzali s sebou.