Leave It Like A Secret [BVB ff]

11. vstup

Milý deníčku,

Další týden utekl jako voda a společně s Vendou, Tomem a Emou jsme napsali dvě písně. Všichni se shodli, že můj minulý text byl výborný a tak mi textařinu, jak se říká, hodili na hlavu. Jak jim mám do háje normálně vysvětlit, téže jeden text mi trvá alespoň tři týdny? Pokud teda nedostanu nápad nebo pomocnou ruku od jedné nejmenované profesionální kapely. Ehm.

Takže jsem poslední týden přežila ve zdraví a bez velké psychické újmy. S Chrisem si píšu dál, nevidím důvod, proč bychom se neměli spolu bavit. Ema a Venda ho bombardují skrz můj mail a nevím jestli to víc štve jeho nebo mě. Blbost. Štve to víc mě, protože jsem to já, komu prolézají email. A Chrisovi to podle rámci moc nevadí.

Spíš je trochu jedovatej, když mu maily od nás čtou kluci přes rameno. Jake a Jinxx se kolikrát snad i několikrát následované dostali ke klávesnici, když mi Chris odpovídal a nebyl u počítače. Jde to poznat, protože co si budeme nalhávat, Chris má úplně jiný styl psaní zpráv oproti Jakeovi s Jinxxem.

Jinak normálně chodím do školy a nebojím se přiznat, že mi okolí je v poslední době víc u zadku než předtím. Ale pořád mě bolí, když mi někdo z Kurníku podkopne nohy, nebo mi vyleze vodu na hlavu. A stále schovávám zápěstí pod hromadou náramků a dlouhými rukávy.

A nadávání asi přidalo na síle. Nevím, jestli je to tím, že jsem už dlouho (3 dny) nebyla ve škole, nebo jsem prostě jenom zapomněla. Byla jsem prostě mezi velmi dobrou partou lidí už pěkně dlouho. Naštěstí mi zbývá jenom posledních pár týdnů v tom pekle a potom se budu na plno věnovat kapele a hudbě. Možná se zapíšu na nějaký kurz o skládání textu.

Ale s tím, jak se dívám na svůj výtvor, tak by se opravdu hodilo se někam se přihlásit. Snad by mi to i pomohlo. Doufám, že se mi povede se to někam dotáhnout.

Doma to vře, jen tak mimochodem. Dráha sestřička na mě zase křičí z plných plic a nevím proč, ale začala po mě házet co jí přišlo pod ruku. Takže se opravdu rozhoduju, jestli by nebylo lepší poprosit Emu o azyl, abych se mohla nastěhovat k ní.

A dneska večer jsem po dlouhé době zase sáhla po žiletce. Někdy si myslím, že kdybych ji vyhodila, tak nebudu mít svůj útěk od reality. Ať se snažím sebevíc, někdy prostě radši sáhnu po žiletce než po kytaře. A nebo deníku.

Tak já se zase někdy ozvu. Budu se snažit sem dávat ty nejaktuálnější věci, které se kolem mě dějou. A pevně věřím, že se mi povede sem něco napsat i zítra.