Leave It Like A Secret [BVB ff]

15. vstup

Alohá deníčku!

Mám já to dneska dobrou náladu. A píšu si nějaké blbosti. No zkrátka a jednoduše...

Podařilo se mi dát dohromady ten text k písni. Jsem s ním spokojená a stejně tak i zbytek kapely. Po večerech trénujeme s Tomem naší schopnost se hádat u jakéhokoliv filmu. A musím říct, že nám to sakra jde.

Sice se hádáme, ale je to teď už normální průběh večera. A zatímco si různě nadáváme, dokážeme se urážet různými způsoby, nebo třeba se trochu prát, stejně se nakonec smějeme jako totální idioti. Prostě my, no... čekali jste snad něco jiného?

S Tomem jsme si včera na chvilku "ukradli" nahrávací místnost a dali jsme do kupy akustickou píseň, na které jsme pracovali jako diví. Hlavně o ní jsme se hádali celé večery. Dokonce jsme kvůli ní jednou ani nešli spát, jak jsme byli zabraní do skládání perfektní melodie. Ale co ti budu povídat.

Teď se naše hádky vrátili zpátky k tématům, jako jsou například oblíbené kapely, nebo třeba nejlepší filmy, a tak nějak po různu. Společně jsme večeřeli většinu dní, jelikož Tom chtěl vidět, že budu jíst, alespoň něco za celý den.

Ptáš se proč, deníčku? No, řekněme, že se mi za těch pár dní, kdy jsem byla ve shonu podařilo moc nejíst. A tento krátkodobý stav se začal tak trochu víc opakovat. Ne že bych nebyla hubená, jsem se svojí postavou (teď už) dost spokojená. Takže samotnou mě někdy nenapadne, že jsem přes celý den měla vlastně než hromadu kafe a čaje. A tak nějak zatím v klidu žiju.

Ale Tom si toho všiml, hlavně když jsem asi předevčírem? Ne, před 4 dny už! (Páni, to to letí...) No prostě jsem přišla domů, k Tomovi, protože si zatím nemůžu dovolit vlastní byt... zatíííííííím.... a hned za dveřmi jsem sebou švíkla o zem. Prostě jsem se poskládala na zem a pak si už nic nepamatuju. Zato Tom z toho asi bude mít doživotní trauma.

Naložil mě do auta, odvezl do nemocnice, kde mě dali na kapačku a prý že bych měla začít jíst a poté následovala 4 hodinová přednáška doktorů o tom, že bych se měla mít ráda. Nejdřív jsem si myslela, že poukazuje na moje krásné jizvy na zápěstích. Ale ono ne. Já prý tři dny minimálně vůbec nejedla.

Tomáš si oddechl, že mu nemám dál způsobovat srdeční příhody, když sama nedokážu jíst. No a od té doby mě hlídá jako pes a pořád mám před sebou nějaké to jídlo. A nestěžuji si. Kdo by sis stěžoval, když ho někdo pořád obskakuje, ptá se jestli jste v pohodě a když vám nosí jídlo? 

Upřímně, jsem velmi ráda, když se Tomáš objeví u televize, stojí přede mnou a v ruce drží dva talíře plné výborného jídla. Jak se na něj můžu zlobit? Je to moje zlatíčko. *Zívám* No a asi si půjdu lehnout, vypadá to totiž tak, že jinak bych byla vzhůru ještě za hodinu a zítra jsem od rána v obchodě a večer máme vystoupení. No tak zatím pááá pááá.