Sirius si sedl vedle lavičky a nechal Harryho a Hermionu, aby ho pohladili. Hermiona se pořád dívala na Harryho s podezřením, pomyslel si. Najednou před nimi stál jeho kmotr ve své lidské podobě. Sirius se posadil na lavičku vedle Harryho. "Jste oba připraveni odejít? Byl jsem v Doupěti... Ron a zbytek jeho rodiny je v pořádku. Bill a Charlie jsou ještě pořád tam... " "Jo," řekl Harry. "My víme. Ron z toho není moc nadšený." "Ano. Má pocit, že ho hlídají jako malé dítě." "Takže on má pocit, že se s ním zachází jako s dítětem?" zeptala se Hermiona. "Je v pořádku?" Neznělo to, jakoby ji to potěšilo. "Psala jsem mu během našeho cestování... ale nikdy mi nenapsal zpátky, ani jednou." Sirius se na ni vyrovnaně zadíval. "No, ptal se mě jak jsi se měla. Ne zrovna přátelsky, musím říct. Tak jsem mu řekl o tom únosu. Potom se zdál velice znepokojený... " Hermiona vypadala, že ji to náramně zaujalo. Harry se znovu posadil a zamračil se. "Opravdu? Co řekl?" chtěla vědět. "Řekl? Neřekl nic. Ale... přesto můžu říct, že ho to znepokojilo." Sirius se na ni znovu podíval, pak na Harryho, který se pitvořil. Vypadal zmateně. Rozhodl se změnit téma. "Jak už víte, pojedu s Vámi Záchranným autobusem... zvířata jim nevadí... takže nebudete cestovat samotní. Avšak, musíme jít pěšky téměř celou míli. Ochranná kouzla působící okolo domu byla rozšířena. Autobus není schopný nás vyzvednout blíž." Takže Snape nedělal přehnaná opatření, když je přenesl tak daleko, pomyslel si Harry. Jen před pár lety jsem nastoupil do Záchranného autobusu u Magnoliové ulice, pár bloků dál... Sirius se znovu proměnil v psa a vešel s nimi do domu. Dudley byl v kuchyni, vypadal provinile, protože měl hlavu v ledničce. "Ach, ahoj, právě se dívám, jestli tu není nějaká čokoláda... teda, chtěl jsem říct ovoce... " Pak si všiml velkého černého psa. "Jéé! Tvůj kmotr je už tady." Harry přiložil prst ke rtům. "Pšt! Jdeme si pro naše zavazadla. Už musíme jít." "Pomůžu ti s těmi tvými, Hermiono!" řekl Dudley nadšeně. Hermiona se na něj usmála a vyšli z pokoje. Harry pohladil Siriuse po hlavě. "Počkej tady." Zdálo se, že Sirius nic nenamítá. Když Harry dotáhl svoje zavazadlo dolů ke schodům a vracel se zpátky pro klec s Hedvikou, čekal v hale. Dudley nesl dolů Hermionin kufr, vypadaje při tom, jakoby ho měl každým okamžikem upustit. Harryho teta se strýcem stáli ve dveřích obývacího pokoje, nabručení jako vždycky, navzdory dobré večeři. "Můžu jít s Vámi?" zeptal se Dudley Harryho. Jeho rodiče zároveň vykřikli, "Dudley!" "Nemyslel jsem do té jejich školy... " Sirius přešel z kuchyně do haly a změnil se do své lidské podoby, což znovu vyvolalo jekot tety Petunie. "Myslím, že by je jenom rád doprovodil. To je v pořádku, ale nejprve musíme jít skoro míli pěšky." Hermiona se neurčitě zadívala dolů na svůj kufr. „Bylo hrozně těžké to dotáhnout až sem, když jsme přijeli, Siriusi. Myslíš, že bys mohl... " Sirius se na ni usmál. "Dobře. Uděláme to raději tady než venku. Wingardium Leviosa," zašeptal a lehce se dotkl obou zavazadel. Petunie znovu vykřikla, nevěda co očekávat; kouzla v jejím domě! Ale jediné co se stalo, bylo, že každé zavazadlo se nyní vznášelo asi palec od podlahy, jakoby stálo na velmi malých kolečkách, které nejsou vidět. Hermiona kývla na Dursleyovi. "Děkuji, že jste mě tu nechali, pane a paní Dursleyovi." Harry jim úsečně pokynul. "Sbohem," řekl jen. Sirius se znovu změnil v psa, Petunie opět zaječela. Dudley se na svou matku zamračil. "Ovládej se," řekl jí a pak otevřel dveře. Všichni čtyři odešli. Harry a Hermiona za sebou lehce táhli svoje vznášející se zavazadla, Sirius šlapal před nimi. Asi po dvaceti minutách, se Sirius najednou posadil, podíval se na Harryho a přikývl. Harry vytáhl z pouzdra na opasku, který dostal od Rona, svou hůlku a zvedl ruku jakoby mával na taxík. Ozvalo se ohlušující KŘACH a jakoby odnikud se vynořilo oslepující světlo. Dudley a Hermiona oba vykřikli, ani jeden z nich to nečekal. Dudley odstrčil Hermionin kufr pryč z tmavé cesty a Hermionu s ním, protože se ho pořád ještě druhou rukou držela. Před nimi se uprostřed tiché předměstské ulice vynořil třípodlažní, nachově zbarvený autobus, který tu ještě před chvilkou nestál. Zlatý nápis nad předním sklem hlásal Záchranný autobus. Harry a Sirius klidně popošli k autobusu a během chvilky se k nim přidala i Hermiona, která se cítila trochu směšně, zatímco dostrkala svoje zavazadlo na místo kde stáli, tentokrát smýkaje s Dudleyem. Pěkně se třásl. Z autobusu vyskočil průvodčí ve stejně zářivé uniformě jako byla barva vozidla a začal svou obvyklou řeč: "Vítejte na palubě záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky. Stačí natáhnout ruku s hůlkou... " "Ahoj, Stane," přerušil ho s úsměvem Harry, který už jednou předtím jeho řeč slyšel. Stan Silnička přestal mluvit a zadíval se na něj se zábleskem poznání. "Harry! Harry Potter, živý a zdravý!" "Pšt!" rychle ho Harry tišil. "Ticho nebo moc dlouho živý a zdravý nezůstanu." Stan na něj mrknul. "Jasně, já vím. Znovu cestuješ v utajení, co? Zase jako Neville Longbottom?" Zase zamrkal. "Jsem s tebou. Ahoj, Neville Longbottome," řekl pěkně nahlas. "A kdo to je s tebou?" "To je můj bratranec Dudley. A tohle je... Levandule Brownová." "Pojďte na palubu!" zvolal Stan. Hermiona na něj hleděla poněkud popleteně. "Neville? Levandule?" "Jo, myslím, že jsem ti vyprávěl, jak jsem před pár lety... " "Nemáme na to celou noc, Neville a Levandule," řekl Stan ještě hlasitěji než předtím, přičemž spiklenecky pomrkával. "Jedete do Londýna?" "Ne. Do Doupěte. To je za Vydrníkem svatého Drába." Harry otevřel svůj kufr a vytáhl váček s penězi. "Kolik?" zeptal se Stana. "Dobře. Naložím Vaše zavazadla na palubu a zjistím sazbu." Vytáhl svou hůlku a zamával s ní nedbale nad jejich kufry a Hedvičinou klecí. "Druhé poschodí, v pořádku?" Harry přitakal. Zatímco se zavazadla sama přesunula do autobusu, Dudley valil oči a Stan studoval malou brožurku, kterou vytáhl z kapsy. "Tady to máme: patnáct srpců, ale za sedmnáct dostanete čokoládu , a za devatenáct... " "To je dobré, Stane. Tady je třicet stříbrných srpců za nás za oba," a podal mu dvě velké zlaté mince. "Tvoje drobné," řekl Stan, vzal si galeony a vrátil Harrymu čtyři stříbrné srpce, které Harry přidal k ostatním penězům. "Můj... pes může jet s námi, že?" podíval se na Siriuse a nevšímal si Dudleyho, který se snažil zahlédnout, co dalšího má Harry ve váčku. "Jasně. Všichni nastupovat!" Harry a Sirius vyšplhali po schůdcích, ale Dudley položil Hermioně ruku na rameno. "Napíšeš mi?" zeptal se jí chraplavě. Přikývla a naklonila se, aby ho políbila na tvář. "Samozřejmě, Dudley. Na shledanou." Otočila se a vystoupala nahoru. Harry se vynořil za záclonou jednoho okna v druhém poschodí. "A co tvoji rodiče, Dudley? Ze sov dostávají záchvat." "Napiš mi do školy, na to nikdy nepřijdou." "Měj se!" zavolal na něj Harry a poprvé ve svém životě cítil, že ho bude postrádat. "Ahoj!" volal Dudley, zatímco mával. Stan Silnička se zastavil vedle mosazné postele, kterou si Harry vybral. Hermiona umístila svůj kufr k noze vedlejší postele a Sirius si lehl na zem mezi ně."Harry... chci říct, Neville... ten kluk je mudla? Je v pořádku?" "Je, Stane. Před pár měsíci bych tohle říct nemohl, ale teď ano, je v pořádku." Stan sešel dolů posadit se na křeslo vedle řidiče, kterým byl Ernie Bourák. Ozvalo se další hromové prásknutí a Harry s Hermionou se oba octli na zemi, těsně minuvší Siriuse, kterého rychlost záchranného autobusu odhodila stranou. Venku na ulici, to Dudleyho zase vrhlo na zelený trávník a nějak to spustilo automatický zavlažovací systém. Posadil se, opatrně se protáhl – očividně zapomněl, že bude pokropený stejně jako zbytek trávníku a řekl jenom: "Téda... "
