Přiznej barvu

2.

Chloe

Poslední hodina byla nekonečná. Jaká nestvůra nám mohla dát matiku na poslední hodinu? Mám chuť si omlátit hlavu o lavici. Cože to říkal? Kvadratická funkce a rovnice nebo... tyvole já už nevím. K čemu nám tyhle kraviny budou? Sledovala jsem ho, jak čmárá na tabuli ty šílenosti, které jsem nikdy nějak extra nechápala, a jak Sophie má už téměr všechno spočítané. Když jsem se ohlédla po Emily, tak jsem se musela pousmát. Ta na to kašlala úplně. Něco si čmárala do malého deníku a okolí měla úplně na háku. Zajímalo mě, co kreslí, ale přes Megan jsem na ni pořádně neviděla. „Millerová!" křikl na mě matikář. Sakra! „Ano?" podívala jsem se na něj. „Co jsem teď říkal?" pousmál se škodolibě. Co já vím co meleš, nějaký sračky. „Nevím," pokrčila jsem rameny. „K tabuli," ukázal směrem dopředu. No, paráda. Zvedla jsem se a přistoupila k té šílenosti, kterou si dovolil nazvat příklad. Navíc to bylo ve zlomku. Ale nakonec se mi to nějakým zázrakem podařilo vypočítat. „Sednout. A příště dávej pozor. Máš nahnutou známku," pokáral mě prstem jako malý děcko a pokračoval ve výuce. Sophie vedle mě se chechtala. „Netlem se," kopla jsem do ní pod lavicí. Kopnutí mi vrátila a to pořádně. „Auuu!" zašeptala jsem a znovu se zachechtala. „Hillová! Tak ty už taky, jo?" ozval se ten blbec zase zepředu. Sophie se na něj podívala a jen pozvedla obočí: „No?" Asi je jasný, co následovalo. Taky šla k tabuli, ale pro ni to nebyl žádný problém. Dneska se ten kretén neměl nad kým povyšovat, jak on má ve zvyku.

* * *

Bylo celkem hezký počasí, tak jsme rozhodli to vzít pěšky. Po cestě jsem před námi zahlédla dvě postavy. Dívčí postavy. Té jedné šel kouř od hlavy a byla drobnější postavy. Emily. A vedle ní Megan. Sophie do mě strčila ramenem a kývla na ně hlavou. No tak, Chloe. Máš šanci, tak ji využij. Málo kdy se ti taková šance naskytne. „Hej! Em, Megan!" křikla jsem na ně. Obě se otočily a počkaly na nás, až k nim dojdem. Emily se usmívala od ucha k uchu. Panebože, ona je tak strašně roztomilá. Kdyby to bylo možné, tak se na místě rozteču. „Čau, vy nejedete busem?" zeptala se nás Megan. „Dneska vyjímečně ne. Když je docela hezky," odpověděla jsem jí. Sophie si zamávala rukou před obličejem, aby zahnala ten kouř z cigarety. Emily se tiše zasmála. „Fuj, kuřáku smrdíš," zašklebila se Sophie. Ne, že bych ráda čichala kouř z cigaret, to vůbec. Nesnáším kouření. Ale k Emily to prostě patří. Emily by bez tý smradlavý tyčinky u rtů, nebyla tak úplně Emily. Dokonce se mi to na ní i líbí. Když k ústům to cigáro přiloží, lehce natáhne, přivře víčka s jejími dlouhými černými řasami, pak jí ze rtů vyjde malý dým, který se po chvíli ztratí a... otočí se na mě. Sakra! Vždyť já tu na ní zírám, jak na tygra v zoo. Jen se usměje a udělají se jí dolíčky. Ty dva roztomilé dolíčky, které jsou úplně k sežrání. Měla bych něco říct. „Hele, jdeme zrovna na kafe. Nechcete jít taky?" vypadlo ze mě. „Jo, já bych šla. Hej Meg, půjdem?" otočila se na svou nejlepší kamarádku. „Jasný," přikývla. 

Po cestě tak nějak došla řeč na to, kdo se komu líbí. Sophie jen poslouchala a sem tam něco řekla, protože ta už kluka má. Emily byla zticha, ten kdo hlavně mluvil byla Megan. „A co ty Em? Kdo se tobě líbí?" zeptala jsem se jí. Jen se na mě podívala, pak hned sklopila pohled. „Když já nevím," řekla stydlivě. Nebo mi to alespoň přišlo stydlivé. „No, tak. My to nikomu nevykecáme," řekla jsem pravdivě. „No, prostě... jedna holka. Ale víc neřeknu," řekla a já ji už nechala být. Holka! Líbí se jí holka! Je tady možnost, že bych to byla já? Aspoň nějaká malá možnost? Malá šance tu přece je. Sice malá, ale je tu. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. „A co ty Chloe? Tobě se někdo líbí?" zeptala se mě. „Jo, jasně. Jeden kluk," odpověděla jsem a hned jsem měla chuť si dát facku. Co jsem to řekla, proč jsem to řekla? Jsem fakt pitomá! Už jsem neměla tu sílu, tu odvahu se na ní podívat. Ani říct něco jiného. Jsi fakt blbá, Chloe. To se ti zas něco povedlo. 

Emily

Kluk. Líbí se jí nějakej podělanej kluk. Jak jsem si taky mohla dávat nějakou naději? Jsem tak nehorázně naivní. Vždycky když se zamiluju, tak mě to hrozně vezme. Ve svých šestnácti si přijdu totálně vyhořelá. Už zním jako nějakej vydepkovanej emař. Ach jo. Nejradši bych se teď rozbrečela. Otočila jsem hlavu a zapálila si další. Tohle jen tak nerozdejchám. Už jsem skoro nevnímala o čem se baví. Ty slova, co řekla mě zasáhla. Tak moc. Jako by i tu malinkou šanci, tu malou plápolající svíčku, někdo bez milosti zfoukl. A ještě na ní dupl. Pořádně jsem natáhla a vydechla ten kouř. Vůbec mě to neuklidnilo. Potřebovala bych jich tak kamion, aby se teď zklidnila. Zadupla jsem cigaretu, vyfoukla poslední obláček a vešla s nimi do kavárny. Bylo to tam docela fajn, zasmály jsme se, ale já si na chvíli myslela, že se tam rozbrečím. Vymluvila jsem se na nachlazení a vypadalo to, že to vzali. Proč seš taková citlivka Emily? 

„Hele, jsi v pohodě?" zeptala se mě Megan, když už jsme samy šly zpátky. „Jo, v pohodě," řekla jsem a podívala jsem se do země. „No, to si nemyslím. Vypadáš, jak kdyby tě přejel náklaďák," usmála se na mě. Jo, a ne jeden, Megan. Mám pocit jako by mě přejelo tak deset, a pak se po mně ještě prošel dav lidí. „Říkám, že je to v cajku Meg, vážně," snažila jsem se jí přesvědčit. „A já ti na to vážně, ale vážně kašlu. Dělej vybal to," nevzdávala to. Megan na mně vždycky všechno pozná. Ať se snažím to skrýt, jak chci. Nikdy se mi to před ní nepodaří skrýt. „Jsem zamilovaná. Fakt hodně," špitla jsem. „Jo, dnes jsem slyšela. Můžeš mi říct kvůli komu takhle zničeně vypadáš?" chtěla vědět. Otázkou bylo: Mám jí to říct?