Přiznej barvu

9.

Chloe

Takhle jsme fungovaly dva měsíce. A byly to krásné dva měsíce. Nespočet polibků, objímání, společných filmů, procházek, blbnutí a taky jsem se naučila kouřit. Měla jsem pocit, že tohle štěstí nikdy neskončí. Bylo mi tak nádherně. Ale nic netrvá věčně. Vždycky se najde něco nebo někdo, kdo to pokazí. Ta čtveřice blbečků nám prostě nechtěla dát pokoj. Ale my to ignorovaly. Měly jsme to úplně na háku. Ale... i takovýhle lidé mají své přátele. A že jich bylo. A to se pak snášelo dost těžce. Ale i tak jsme to zvládaly. Až před pár dny...

Seděly jsme na našem oblíbeném místě, kam skoro nikdo nechodí. Pokuřovala cigaretku a usmívala se. Párkrát mi ji přiložila k ústům, abych si dala taky. Když dokouřila, opřela si hlavu o mé rameno a přitulila se. Objala jsem ji kolem paže a vtiskla jí malý polibek do vlasů. Natáhla nosem jakoby plakala. Podívala jsem se jí do tváře. „Emily? Jsi v pohodě?" zeptala jsem se. Místo odpovědi jen vzlykla. „Em?" něžně jsem jí vzala za bradu a zvedla, abych jí viděla do tváře. Oči měla úplně rozmazané a slzy obarvené řasenkou a linkou stékaly po její roztomilé tváři. „Co se stalo?" vzala jsem pramínek jejích vlasů a strčila jí ho za ucho. „Chloe... mě to tak moc mrzí..." vzlykla znovu. „Já to nechápu. Co tě mrzí?" hladila jsem jí po vlasech zatímco se mi stulila k hrudníku, vzlykala a pevně mě objala. „Já už prostě dál...nemůžu," pípla a zase se celá roztřásla. Co tím myslí...že dál nemůže? Co to má znamenat? „Co tím myslíš?" nepřestávala jsem ji hladit. „Víš, že bych to jejich nadávání vydržela. Že bych to zvládla. Ale..." roztřásla se pláčem ještě víc. „Ale?" znejistěla jsem. „Jich je tolik a někteří jejich rodiče... víš, jsou proti tomu. Nechtějí, aby jejich děti chodily do školy s někým jako my," polkla a chvíli zase brečela. „A? Tak ať jdou jinam. Nikdo je tam nedrží," pokrčila jsem rameny. Zakývala hlavou na nesouhlas. „Jejich rodiče zavolali třídní. A ta zavolala mé mamce. Že prý pohoršujeme ostatní a budou si stěžovat výš, jestli s tím něco neuděláme. A víš jaká je naše třídní. Prostě... máma se rozhodla, že poblíž tebe už být nesmím a přeřadila mě na jinou školu, do jiného města. Prý už o nás nechce slyšet. Dneska se s tebou vidím naposled," pevněji mě objala. „Co je to za blbost? Copak tohle jde? Jsme v 21. století sakra! Emily, tohle přece nemůžeš myslet vážně!" křičela jsem. Nechtěla jsem tomu uvěřit. To přece není možné! „Promiň Chloe. Mám tě ráda, ale naši říkali, že když se nerozejdem, tak si promluví s vašima a postarají se, aby jsme se neviděly už vůbec. Mohla by jsi taky skončit někde v pasťáku. Táta je polda a dokáže si poradit," stiskla mi ruku. Oči jí slzely, měla je úplně zarudlé. „Tak utečeme. Někam se zdekujeme," propletla jsem si prsty s jejími a pevně ji stiskla. Nesmí mi zmizet! Ne! Ne! NE! „Víš, že to nejde, Chloe," zašeptala. Každé slovo bolelo jako bych dostala pěstí. „Sbohem," pustila mě a zvedla se. Ihned jsem si ji stáhla zpátky a políbila ji. Tak silně, jak nejvíce to šlo. Když se odtáhla, přejela mi palcem po tváři, smutně se usmála a odešla. Chtěla jsem za ní běžet, ale u silnice zastavilo auto, do kterého nastoupila a odjelo. Sesunula jsem se k zemi a snažila se vzpomenout, jak se dýchá. Ta bolest byla nesnesitelná.

Při téhle čerstvé vzpomínce se mi nahrnuly slzy do očí. Ta bolest pořád trvá a je nesnesitelná. Každý den se táhne, čím dál víc. Mám pocit jako by mě drtili v obřích kleštích, ale nikdy mě nerozmáčkli. Emily je pryč a už se nevrátí. Její číslo už neexistuje. Rodiče jí pravděpodobně dali novou simku a starou zničili. Aby měli jistotu. Mám pocit, že mi vzali něco důležitého a nedokážu bez toho žít. Připadám si jako kytka, který vytrhli kořeny. Jenom čekám, kdy přijde konec. Projíždím si mobil a naše fotky. všude se usmíváme, oči nám září štěstím a radostí. Tahle Emily a Chloe neměly nejmenší potuchy, co se stane. Byly tak bezstarostné.

Hodím mobil na konec místnosti a vyjdu ven. Už je tma, ale oba rodiče mají dnes noční, takže jsem sama doma. Mám na sobě jen staré tričko a tepláky. Chlad mi hladově prochází celým tělem a všude se mi dělá husí kůže. Je mi neskutečná zima, příšerná. Celá se klepu. Ale chci to už skoncovat. uspat tuhle bolest. Jdu pár kroků od domu v ponožkách, volném tričku a zmíněných teplákách. Svalím se do hromady sněhu na záda a z kapsy si vytáhnu krabičku cigaret. Vždycky jsem měla jen jednu denně - s Emily. Ale teď... vytáhla jsem první a vykouřila ji. Na to hned druhou, třetí a všechny, co v krabičce byly. Prázdnou krabičku jsem hodila někam za sebe. Dělá se mi blbě. Bolí mě břicho a zvedá se mi žaludek. Cítím, jak mi celé tělo tuhne mrazem, jak to bolí a pomalu necítím prsty. Ať už přijde jakákoli bolest, tak se žádná nevyrovná té, co po sobě zanechala Emily.

Přestávám cítit tělo. Jenom dýchám a dívám se na nebe. Točí se mi divně hlava a taky začínám cítit příjemné teplo, jsem ospalá. Připadám si jako bych ležela na měkkém koberci u krbu. Tak moc chci usnout. A tak usínám v příjemném teple a tichu noci. Bolest odchází, myšlenky se rozutíkají na všechny strany a mizí. Je mi čím dál víc krásně. Chci, aby mi takhle bylo pořád. Zavírám oči, celá se uvolňuji. Je mi vážně příjemně.

Chci jen upozornit, že další kapitola bude poslední. Pak se zaměřím spíše na jednodílové příběhy - povídky, které budou na stejné téma.