Přiznej barvu

3.

Emily

Řeknu jí to. Proč taky ne? Megan věřím víc než komukoli jinému. A jsem si jistá, že mě pochopí. „Tak dělej, ven s tím! Aspoň se ti uleví," naléhala na mě. Ok. Tak teda jo. Podívala jsem se na její nedočkavou tvář. „No?" chtěla, abych to už řekla. „Je to Chloe," vydechla jsem. Překvapeně vyvalila oči. Jen jsem se pousmála a pokrčila rameny. „Tyjo. Fakt hodně? Je to tak vážný?" ujišťovala se Megan. Přikývla jsem. „Ale je to jedno. Ona je zabouchlá do nějakýho kluka," řekla jsem zklamaně a podívala se do země, kde zrovna přistávaly sněhové vločky. Teď bych si opravdu přála být jednou z nich. Padat, nechat se nést větrem, a pak spadnout mezi ostatní bílé společnice a umřít. Jak jednoduché by to bylo. „Hele..." šťouchla mě do ramene, „něco vymyslíme. Bude to dobrý." O tom pochybuju. Dost silně. Ale co teď můžu dělat? Akorát se zase utápět ve vlastním zármutku. Jo, zní to hrozně. 

Chloe

Jsem tak pitomá! Tak blbá! Neuvěřitelná blbka! Jak jsem mohla něco takovýho vůbec vypustit z pusy?! Pěkně jsem to podělala. Měla bych si nafackovat. Fakt, že jo. Jestli ke mně Emily něco cítila, aspoň trochu, tak jsem za tím právě udělala tlustou černou čáru. A gumovat to půjde dost blbě. Něco s tím musím udělat. Takhle to nechat nemůžu. 

Plácla jsem sebou o postel a vzala do ruky mobil. Najela jsem na messenger. Magan byla aktivní. To je nápad! Co si promluvit s ní? Je to její nejlepší kamarádka. A dá se jí věřit. Takže... proč ne.

Chat (M- Megan, Ch- Chloe):

Ch: Ahoj, máš chvilku?

M: Ahoj, jasně že jo.

Ch: Potřebuju ti něco říct. Nakonec, jsi její nejlepší kamarádka. Ale slib mi, že to nikomu nevyžvaníš.

M: Docela mám strach, co přijde :D ale ok. Nikomu nic neřeknu. 

Ch: No jde o Emily. Nechci tu chodit kolem horký kaše, takže to prostě řeknu. Já jsem se do ní zamilovala. Ale podělala jsem to. Řekla jsem jí, že jsem se zamilovala do kluka, protože jsem zpanikařila.

M: Hele, a co kdyby jsme šli na kafe? Příští týden? Já bych dělala, jakože musím něco nutně koupit a vy dvě byste si to vyříkaly. 

Ch: To je super nápad! Díky moc! :)

M: Není za co :D Pak se ještě domluvíme 

Ch: Ok :)

Nemůžu tomu uvěřit. Můžu to napravit. Všechno jí vysvětlit. Díky Megan! Musím vymyslet, co jí řeknu.

O pár dní později...

Jsem tak nervózní. Takhle zamilovaná jsem ještě nikdy nebyla. Čekala jsem na ně před školou. Nervy, moje nervy. Už přicházely. Megan a hned vedle ní to drobný roztomilý stvoření - Emily. „Jdem?" zeptala se Megan a podívala se na nás dvě. Přikývla jsem, Emily se pousmála. Má tak roztomilej úsměv. S chutí bych ji objala. Pořádně ji k sobě přimáčkla. Ale to radši ponechám ve svý chorý mysli. 

Cestou jsem ji nenápadně pozorovala. Jak si pokuřuje tu svou cigaretku a cupitá drobnými krůčky vpřed. „Vadí ti to cígo?" otočila se na mě. „Ne, nevadí. Co na tom vlastně máš?" zeptala jsem se jí. Zasmála se: „Tak to zkus." Podala mi cigaretu. Vzala jsem tu oranžovobílou trubičku do ruky a pozorovala malý dým, který z ní ucházel a tancoval ve větru jako hadí žena. „A nevadí ti, že tvoje cigareta bude v cizí hubě?" zeptala jsem se jí. „Ne. V pohodě," usmála se. Přiložila jsem cigaretu ke rtům a lehce natáhla. Pak jsem cigaretu odtáhla od rtů, protože jsem měla pocit, že se udusím. Jako by mi kouř zahltil krk. Cigaretu jsem Emily podala a sehnula se a rozkašlala se na celé kolo. Emily i Megan ze mě dostaly záchvat smíchu. Smály se na celé kolo. „Ne *kašel* tlem *kašel* te se!" kašlala jsem. „Kámo, tohle se tenkrát stalo i Megan! Taky chytla takovej záchvat kašle!" tlemila se Emily. Když jsem konečně dokašlala a uklidnila se, šly jsme dál. Emily si dál pokuřovala, ale stejně se pořád tiše pochechtávala. „Ha ha ha! Fakt vtipný!" řekla jsem naoko uraženě, ale pak jsem se zasmála taky. 

Došly jsme ke kavárně. „Tak jo. Já teda jdu," zamávala na nás Megan. „A kam jdeš?" zeptala se jí Emily. „Musím něco koupit. Za hodinu jsem u vás," řekla jí. „Te seš zrádce," řekla jí Emily, ale myslela to ironicky. Megan se usmála a šla. A my vešly do kavárny.

Sedly jsme si naproti sobě ke stolu pro tři. Vybíraly jsme si, ale stejně jsem ji po očku musela pořád nervózně sledovat. Když nám donesli pití, tak jsme se spolu začaly bavit. Mluvili jsme o všem možném, až jsme se dostaly k tématu ohledně vztahů. „Tak co? Pořád se ti líbí ten kluk?" zeptala se mě. A jsme u toho. „Ne. Teda... víš... já když zpanikařím, tak pak plácnu něco, co není pravda. Já jsem se bála to přiznat, navíc když nás bylo víc. Ale pravda je, že se mi líbí holky víc než kluci," přiznala jsem se. „To je dobrý," pousmála se. „A co ty? Co ta holka?" zajímala jsem se. „Neví o tom. Nemám na to, jí to říct," pokrčila rameny. „Tak to jsme na tom stejně," přitakala jsem. „Tobě se líbí nějaká holka?" zeptala se mě. „Jo, ale stejně. Nemám tu odvahu to říct. Bojím se, že kdybych jí to řekla, tak to nebude opětovat, a pak to mezi náma bude takový divný," řekla jsem pravdu. Tak nějak. Prostě nemám na to, jí to říct přímo. Jsem srab. „Jo. Úplně stejně to mám já," přikývla a napila se horké čokolády. Pak se otočila směrem ke vchodu. „No, to je dost," řekla tím směrem a k nám si přisedla zasněžená osoba, ze které šla zima - Magan. „Tyvole, tam je kosa," zanadávala, když ze sebe sundávala bundu. Objednala si kafe a podívala se na mě. Jen jsem nenápadně zavrtěla hlavou na nesouhlas. 

Doprovodily mě až domů. Čím blíž jsme se přibližovaly k baráku, tím víc jsem si přála, aby to pomalu utíkalo. Nechtěla jsem se s nimi rozloučit a jít domů. Stejně, když už jsme stály před barákem, tak jsem měla ještě půl hodiny. „To tu kvůli nám budeš mrznout půl hodiny?" zeptala se pobaveně Emily. „Jo, budu," řekla jsem. 

Bylo to skvělé odpoledne. Poblíž Emily jsem se cítila tak spokojeně, tak šťastně, tak hrozně naživu, jako nikdy. Proč to krásné musí tak rychle utíkat?