Přiznej barvu

8.

Chloe

Emily si opřela hlavu o moje rameno a zavřela oči. Dlouhé černé řasy se jí lehounce chvěly, rty byly pozvednuté v letmém úsměvu. Je tak krásná, tak roztomilá. Mohla bych přísahat, že jsem nikdy neviděla nic roztomilejšího než je její úsměv. Pramínek hnědorudých vlasů jí spadl mezi oči k nosu. Dvěma prsty jsem jí ho opatrně zastrčila za ucho. Úsměv se jí protáhl, pod lavicí si propletla své prsty s mými. Pevně jsem její drobnou ručku sevřela a palcem jí pohladila po hřbetě dlaně. Svou tvář jsem opřela o její střapatou hlavu, kterou měla opřenou o mé rameno. Vsadím se, že by z tohohle mohla být nějaká sentimentální přeslazená fotka s rámečkem ve tvaru srdce - pořádnej kýč. Ale proč ne. Pousmála jsem se, pootočila hlavu a políbila ji do vlasů. Tichounce zavrněla. Jako kotě. 

Do třídy vešla třídní. Emily se pomalu odtáhla, aby jsme se mohly postavit. „Sednout. Kdo chybí?" začala jako obvykle hodinu. Ze zadní a předposlední lavice se ozval smích. Byli to samozřejmě Jack s Jamesem a před nimi jejich dívčí odrazy - Amy a Holly. Následně mě zasáhl zmuchlaný papírek do hlavy. „Co je?" podivila se Emily a otočila se směrem odkud to přilétlo. „Nevím, co zas blbnou," zvedla jsem papírek ze země a rozbalila ho. Stálo na něm: "Je tu fakt horko. Nejde to od vás?" To jsou idioti. Fakt že jo. Ozvalo se další chichotání. Emily papírek vzala, zmačkala a hodila ho do koše. Trefa. „Máš bod," zasmála jsem se a tu čtveřici vzadu jsme dál ignorovaly. „Tak někoho si vyzkouším..." pokračovala dál učitelka aniž by si všimla, že jí nikdo neposlouchá. „Holly! Pojď, máš to mezi trojkou a čtyřkou," zavolala si peroxidní blbku k tabuli. Zaklapaly podpatky a Holly přišla k třídní. „Vy ostatní mi napište deset vět v předminulém čase," zadala úkol třídě a věnovala se zkoušení. 

* * *

Když jsme šly na oběd, stály za námi ty dvě krasavice. Pomlouvaly, jak jinak. Když jsme si s Emily napouštěly pití, tak se Amy ozvala: „Nechcete si radši napustit čaj? Ten je teplejší." K tomu se není třeba vyjadřovat. Kdybych mohla, tak jí ten vařící čaj vyleju do ksichtu. „Amy, sklapni a pohni. Je za tebou fronta," ozvala se Megan, která se Sophie stála hned za nimi. Kývly jsme na ně hlavou a sedly se společně ke stolu. K obědu bylo něco, čemu se Sophie říkáme "voskovková omáčka". Protože ta omáčka opravdu vypadá, že je z hromady různě žlutých voskovek. A taky to tak chutná. Emily se zašklebila a položila příbor. „Mňamka, že?" zasmála jsem se, ale taky jsem odložila příbor. „Hrozná. Přemýšlím jestli to už někdo neměl," odpověděla a sáhla po jablku. „To je fakt brutální humus," zašklebila se Sophie a hodila s příborem o talíř. 

* * * 

Po škole jsem na ni čekala u intru. Bylo pro ni typické, že jí to trvalo aspoň deset minut. Podívala jsem se na mobil. Už to bylo víc jak dvacet minut. Tohle už je fakt divný. Takhle dlouho jí to ještě netrvalo. A dneska bruslit nejdeme. Tak co jí tak trvá? „Emily?" křikla jsem do schodů. Nic, žádná odpověď. Prošlo kolem mě pár lidí, ale Emily s nimi nebyla. „Emily?" zkusila jsem to znovu a hlasitěji. Zase nic. Přece by mi odpověděla, kdyby mě slyšela. Zmocnil se mě nepříjemný pocit. No tak Chloe, klídek... nepanikař zbytečně. 

Když uběhlo dalších pět minut, už jsem byla dost nervózní. Vyběhla jsem do schodů a zahnula do chodby s pokoji. Vzadu jsem zahlédla Jacka. Tiskl někoho ke zdi předloktím a něco mumlal. Byla to holka, koho tlačil ke zdi a kdo se nemohl bránit a co hůř... byla to moje holka! Jacku, ty parchante! Vymlátím z tebe duši! Rozběhla jsem se a než se stačil otočit, skočila jsem po něm. Jelikož to není žádný svalovec, je celkem hubený, tak hned spadl na zem. „Tyvole, co děláš?!" vyjekl překvapeně. „Rozkopu ti prdel! To udělám!" zuřila jsem a vrazila jsem mu vší silou facku. Zůstal mi na tváři rudý otisk mojí ruky. Nikdy předtím jsem na nikoho takhle nezaútočila. Krví mi proudil takový adrenalin, že jsem vůbec nemyslela. Jediné, co ve mě křičelo, co jsem v tu chvíli chtěla udělat, bylo... pořádně ho zmlátit na kaši. Tentokrát jsem se rozmáchla pěstí, ale něčí ruka mě zastavila. Kovový kroužek mě zastudil do kůže. Emily. „Ser na něj, myslím, že mu to stačilo. Ještě si zaděláme na nějakej průser," řekla mi klidným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Stoupla jsem si a poodešla pár kroků od něj. Vstal a zamířil do háje. „To ti ještě vrátím, Millerová!" zařval na mě z konce chodby, držejíc si rudou tvář. Otočila jsem se na Emily. „Co se stalo? Proč ti to udělal?" zajímalo mě. Pokrčila rameny: „Nevím, no. Vyšla jsem z pokoje a měl ty svoje kecy. Tak jsem ho poslala do hajzlu a on mě přitiskl ke zdi a chtěl, abych se mu omluvila. Což jsem nechtěla udělat a neudělala jsem. Pak ses objevila ty." Ježiši, ten kluk je fakt pitomec. Co má vlastně za problém? „Ale srazilas ho pěkně. Měla jsem z tebe na chvíli strach," dodala a zase se roztomile usmála. A hned jsem vyměkla. Jestli jsem předtím byla naštvaná, tak teď to všechno zmizelo. „Měla jsem strach, že ti ublížil," zašeptala jsem a opřela si čelo o její. „Mně? Víš, že mě nic jen tak nedostane," otřela si svůj nos o můj a tentokrát jsem zavrněla já. Z nějakého pootevřeného pokoje se ozvalo: Bléé. Ale jak už jsem říkala, my to měly na háku. Když to okolo sebe vidím, jak se ti lidé chovají, tak to stojí docela za hovno. Na mysli my přišla písnička od chemiků (My Chemical Romance), která se k tomuhle tématu skvěle hodí. Slova mi v hlavě zazněla sama od sebe. A dostala se ven. Tiše jsem zabroukala pár prvních slov a Emily se ke mně hned připojila. Protože tu skupinu miluje stejně jako já:

„Cuz I wanted you to know...

That the world is ugly,

But you are beautiful to me

Well, are you thinking of me now?"

Jestli to někdo přečetl sem a nedrží se za hlavu (facepalm), tak mu děkuju :D Sama si říkám jestli to není moc přeslazený... (ách jo :,D) 

A v médiích je písnička, která byla v kapitole zmíněna :)