Přiznej barvu

6.

Ahojte :D,

v minulé kapitole konečně došlo k velkému pokroku mezi dívkami. A já Vás zase upozorňuju, že to bude sladký. Dalších několik kapitol bude teď opravdu přeslazených :D. 

(Mám nějakou sentimentální náladu. Navíc jsem hrozná cíťa -  což je na tom asi znát :,D)

V médiích je zase tématická písnička :3 (zase jedna z mých srdcovek)

No... nic, užijte si kapitolu :D

Chloe

Nečekala jsem to. Jen jsem si to tak přála. Tak moc jsem v to doufala, až to bolelo. A stalo se to. Nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Že jsem se uhodila o led do hlavy a teď mám otřes mozku a nějaký halucinace. Nebo že to nebyla obyčejná cigareta, co mi Emily půjčila. Třeba to bylo nějaký hulení a já mám teď nějaký bludy. To přece není možný! Ale děje se to! Líbá mě! Její ruka na mé tváři si mě přidržuje a zahřívá mě. Mám pocit, že shořím. Její řasy mě šimrají na tváři, její drobný nos se ze strany jemně otírá o ten můj. A její rty klouzají po těch mých. A pasují do sebe jako dva jedinečné díly nějaké skládačky. Jako dva nenahraditelné díly puzzle. Vše okolo nás už neexistuje. A já ani nechci, aby něco okolo bylo. Chci tu takhle zůstat. Ležet na ledovém "koberci", nechat se držet tou malou jemnou ručkou s kovovým prstýnkem, který mě chladí jako jediný na tváři a nechat naše rty válčit navěky. Zabořím své ledové prsty do jejích hustých vlasů a jemně je stisknu. Cítím, jak se to malé roztomilé stvoření usměje do polibku. Neubráním se a mé koutky se taky zvednou do úsměvu. Cítím, jak se opatrně odtahuje, ale jen trochu. Když otevřu oči, tak vidím ty dvě rozkošný lískooříškový světýlka hledící do těch mých. Nemusím se dívat na celou tvář, abych zjistila, jestli se usmívá. Stačí se dívat na ty oči. Je jasné, že se samy usmívají. Přímo září štěstím. Moje rty jsou stále v zářivém úsměvu, když ji takhle vidím. Moje oči se z toho pohledu začnou plnit slanými krystalkami. Musím zamrkat, abych je zahnala. Ale ona je setře palcem, tiše se zasměje a opře kulatou špičku svého nosíku o tu mou. Chci jí ještě líbnout. Tak to udělám. Ne... to bylo málo. Ale ona je rychlejší a oplatí mi to dřív. Tak to ne! Teď jí zas dlužím já! Ale ona se nenechá a zase mi to oplácí. A takhle se tam zasypáváme drobnými polibky, jak vojáci kulkami na bitevním poli. Asi to bylo poněkud brutální přirovnání... ale čert to vem. Teď nechci přemýšlet o vhodném přirovnání. Teď tu klidně přimrznu k zemi... s ní. Po chvíli se zase odtáhne. Ukazováčkem mi přejede po spánku a pousměje se, tak že jen jeden koutek vystřelí vzhůru a druhý zůstane ležet. Tenhle pokřivený úsměv miluju. Zase se mi rty roztáhnou do zubatého úsměvu. Nedokážu je ovládat. Dělají si, co chtějí. Aby taky ne... když teď byly doslova paralyzovány. Mám pocit, že celé moje tělo je jak z marshmallow. Nejsem schopná se zvednout. Emily se jen rozkošně zasměje, pomalu se zvedne, chytne mě za ruce a pomůže mi na nohy.

Emily

Tak tohle bylo něco... z čeho se jen tak nevzpamatuju. Pořád těžko uvěřit, že se to skutečně stalo. Ale je to tak. Skutečné a pravé. Je to jako bych se poprvé opila. Pořád se mi točí hlava a mám tak neskutečnou radost. Chce se mi křičet, je té radosti a štěstí tolik, že už se do mě nevejdou a já potřebuju ten přebytek dostat ven, jinak zešílím. Zblázním se. Zmagořím. Všechna nejistota, smutek a beznaděj, ty právě zmizely. Vypařily se jako pára nad hrncem. Jsou pryč. 

Teď tu tu držím Chloe za ruce a stojíme společně na ostří našich bruslí naproti sobě. Hledíme si vzájemně do očí a hledáme v nich odpovědi na nezodpovězené otázky. Je jich tolik a všechny se právě zodpovídají. Takhle bychom tu mohly stát až do konce. Nikdy mě neunaví dívat se na ni. Okolo nás padají komentáře jako:

„Buzny."

„Tyvole! Lesby!"

„Tatííí! Viděls to?!"

„Teda! Že se nestydí! Takhle na veřejnosti!"

„To je nechutný!"

„Ta dnešní mládež!"

A tak podobně.

Ale nám je to jedno. Sotva je vnímáme. Jejich hlasy, jejich poznámky přicházejí jako z velké dálky. Jako z konce dlouhého tunelu. Jen kývnu hlavou: „Ještě máme čtvrt hodiny. Chceš ještě bruslit?" 

Zamrká, jako by se probudila z transu a krásně se usměje: „Jasně, že chci."

Pevně ji chytnu za ruku a dáváme si dalších několik koleček. Už jí to začíná docela jít. I přestože málem několikrát spadne, se mi ji podaří zachytit bez dalších pádů. Společně se smějeme dokud neoznámí konec a my odcházíme do šatny. 

* * *

Společně jsme vyšly ven. Ruku v ruce samozřejmě. Kousek ji doprovodím samozřejmě. Než se rozejdeme opačnými směry. Já na intr, ona domů. Ve vzduchu zůstává otázka: Co bude dál? Po tom, co se teď stalo....

„Chloe?" zašeptala jsem tiše. „Hmm?" otočila se na mě. „Jen bych chtěla vědět... co pro tebe znamená, to co se stalo," řekla jsem napjatě, protože jsem měla hrozný strach, že otázka špatně vyzní. Naštěstí ne. Usmála se. „Hrozně moc. Už jsem ti to chtěla říct dlouho. Ale vždycky když tu byla ta šance, ta možnost s tím jít ven, tak jsem dostala hrozný strach. Ani nevím proč, ale nešlo to. Prostě jsem to ze sebe nemohla vyklopit. Jako by mi někdo zalepil pusu. Ale věř mi, že jsem chtěla. Strašně moc jsem ti to chtěla říct. Všechno ve mně křičelo. Každá buňka doslova ječela. Myslela jsem, že se snad zblázním. Tedy... abych to řekla přesněji, tak že se s tebe zblázním. Protože kdykoli jsi byla poblíž, tak jsem se cítila tak úžasně, ale vystrašeně zároveň. A to protože... jsem do tebe neskutečně, brutálně a šíleně zamilovaná, Emily."

Zastavila jsem se. Už jsme stály tam, kde jsme měly jít každá svou cestou. Vypadala, že to pro ni bylo dost těžké to vyklopit. Pocit štěstí se tolik znásobil, že jsem ji musela hned políbit a velkou část jí předat. Jinak bych asi vybuchla. „Já taky, Chloe. Už dlouho jsem do tebe neskutečně, brutálně a naprosto šíleně zamilovaná," řekla jsem odtáhlá jen na pár milimetrů od jejích rtů. A tak se to stalo znovu. Pevně jsem držela její tvář a naše rty tančily jako šílené dokud mi nezazvonil mobil s oznámením, že už je čas jít. 

Pokud to někdo dočetl až sem bez náběhu na cukrovku, tak gratuluji! :D Protože nic tak šíleně sladkýho jsem snad nikdy nenapsala! :D