Přiznej barvu

10.

Poslední kapitola. Tak snad si ji užijete. Sorry za ten konec, ale jinak to nešlo :) A ke kapitole písnička, která je neskutečně boží :3 a celkem se k tomu hodí.

Emily

Tak jo. Oficiálně se nesnáším. Nenávidím se za to, co jsem musela udělat. Takhle ji opustit. Takhle ji zničit. Celý žaludek se mi převrátí, když na to pomyslím. Když si na to vzpomenu. Chce se mi zvracet. Je mi z toho tak na hovna. „Můžu si odskočit na záchod?" zvednu ruku a zeptám se své nové učitelky na češtinu. „Jistě," odpoví mi a já vyběhnu na záchod. Je mi jedno, jak to muselo vypadat. Že se pár lidí zasmálo a ve třídě to zašumělo jako v úlu. 

Zabouchnu za sebou dveře od záchodu a vyprázdním do mísy obsah svého žaludku. Dávivě zvracím vše, nakonec i to, co tam nemám. Po pár minutách se opřu předloktím o mísu a položím si na něj své rozpálené čelo a oddychuji. Sáhnu po tvrdém školním toaleťáku a vysmrkám se do něj. Sednu si vedle záchoda na studenou zem a přisunu si kolena k bradě a obejmu je. Schovám si do nich hlavu a rozpláču se. Chloe je teď tak daleko. A já jsem se to ani nepokusila zastavit. Nic jsem pro to neudělala. Nebojovala jsem. Nechala jsem, ať se to posere. A Chloe chtěla něco dělat. Chtěla utéct. A jí ji opustila. Jsem tak zbabělá. Proč jsem nemohla být statečnější? Všechno mohlo být jinak. Nebýt těch čtyř hovad, tak jsme teď šťastné a spolu. Vytáhla jsem z kapsy mobil a prohlížela si fotky. Na všech se usmívala, oči jí zářily štěstím a radostí. Je tak nádherná, když se směje. Pohladila jsem displej a setřela slzu, která se drala ven. Udělala jsem chybu. A nenechám to jen tak plavat. Chloe je moje. A nikdo jí nemá právo ubližovat. A když jsem pryč... tak jí tím vlastně ubližuju. Proto musím jít za ní. A je mi jedno, co tím způsobím, co bude dál. Seru už na všechny sakra!

Oblékla jsem se, hodila na záda batoh s věcmi a vyrazila na bus. Sice k ní přijedu až pozdě v noci, ale hlavně že přijedu. Už nás nikdo nerozdělí. Je moje. A tak to zůstane napořád. V kapse mi zavibroval mobil. Máma. Zvedla jsem to.

„Volala mi tvá učitelka, že jsi zmizela! Kde sakra jsi?" vyjela na mě hned. Nevyčítám jí to. Má důvod.

„Já odjíždím," řekla jsem rázně.

„Cože?! A kam si jako myslíš, že jedeš?!"

Nehodlám jí říkat kam. Předehnala by mě. Mohla by to pokazit. Típla jsem to a mobil hodila do nejbližšího koše. V dnešní době by mě mohli díky mobilu najít. A to nechci. Chci být s Chloe. To je jediné na co teď dokážu myslet. 

S úsměvem jsem nastoupila do autobusu. Za pár hodin budu u ní. A už nikdy ji neopustím. Nikdy. Miluju ji. Až teď mi došlo, jak moc mi na ní záleží. Proč člověku dojde, jak moc měl a miloval, až když to ztratí? Lidé jsou tak komplikovaní. Těžko se v nich vyzná. Někteří se nedokážou vyznat ani sami v sobě. Jako například já. Někdy mám pocit, že nevím, kdo vlastně jsem a proč tu jsem. Jo, zní to jako nějakej ohranej depresivní citát, ale je to pravda. Dalo by se vlastně říct, že Chloe je můj kruh, co mě drží nad vodou a dává mi jistotu, že se v tom úplně neutopím. 

Je deset v noci. Jdu k jejímu domu. Už je tma a lidí po ulicích je málo. Ještě teď se mi nechce uvěřit, že jsem to fakt udělala. Utekla jsem a jdu za ní. Je to jako nějakej šílenej sen. Támhle! To její dům. Rozběhnu se k němu, ale brzy se zastavím. Kousek od domu se v hromadě sněhu válí tělo. Hned poznávám čí je. „Chloe!" vyjeknu zděšeně a rychle se k ní rozběhnu a kleknu k ní. Oči má zavřené, rty modré, je celá bledá. Má na sobě jen tričko a tepláky, na nohách jen ponožky. „Co blbneš?" zaječím na ní a zatřesu s ní. Nic, žádná reakce. Její řasy jsou zasněžené, vločky se jich drží stejně jako vlasů a celého těla. „Chlou, prosím probuď se!" třesu s ní, ale nereaguje. Přiložím ucho k jejímu nosu. Nedýchá. Zkontroluji tep, ale žádný necítím. Vyděšeně se rozječím, ale nic se opět neděje. Všude je ticho. Ohlušující ticho. Volám sanitku a říkám vše, co chcou vědět. Provádím masáž srdce dokud nepřijede sanitka. Když přijedou a pokouší se ji oživit, stojím opodál a celá se třesu. Muži se zvednou a zklamaně zavrtí hlavou. „Je nám líto," řeknou soucitně a dávají její bezvládné tělo na nosítka. Je jako hadrová panenka. Rozběhnu se k nosítkům a pevně tu mrtvolku obejmu. „Chloe! Do hajzlu, vzbuď se!" ječím na celé kolo. Jeden z mužů mě odtrhne a snaží se mě uklidnit. Já se však odtrhnu a utíkám pryč z toho hrozného místa. 

Sednu si do opuštěného parku pod strom a snažím se to rozdýchat. Zapálím si cigaretu a za ní hned další. Je mrtvá! Chloe je mrtvá! Jak mohla! Hlasitě se rozbrečím, celá se neovladatelně třesu. Ztratila jsem ji! Probodněte mě, zapalte mě, kopejte do mě a celé to zopakujte a nebude to mít ani trochu blízko k bolesti, kterou právě cítím. Urvali mi kousek ze mě a bezcitně ho rozdupali. Zaječím, až mě zapálí v očích a zapálím si další cigaretu. 

Když skrz vzlyky dokouřím i tu poslední, rozhlédnu se kolem. Nikde žádná živá duše. Jenom kousek ode mě se válí rozbitá flaška. Mám s ní něco společného. Obě jsme rozbité a samy. Ne na dlouho. Sáhnu po střepu z flašky a vyhrnu si rukáv své bundy. Bodnu si ho silou do zápěstí a trhnu do strany. Krev se začne valit jako z kohoutku. Totéž udělám i s druhým zápěstím. Lehnu si na znak do sněhu a roztáhnu ruce se zápěstími, ze kterých utíká život. Můj hloupý, smutný a krátký život. 

Zatímco se cítím slabší a unavenější, tak hledím na černomodré nebe plné hvězd. S Chloe jsme takhle dokázaly ležet celé hodiny. Ruku v ruce a společnou cigaretkou. 

Cítím, že usínám. Taky se mi hůř a hůř dýchá a bolí mě na hrudníku. 

...

Chloe...

Konec! Děkuji všem, co to přečetli až do konce. Omlouvám se pokud to v některých částech bylo moc přeslazené :D.

Jinak, na mém profilu, už je první povídka, která patří k plánované sérii: The Light Behind Your Eyes