Přiznej barvu

4.

Emily

Odcházeli jsme zpátky na intr. Chloe je taky na holky! To mi dává malou naději. „Tyvole, já zmrznu!" zanadávala vedle mě Megan. Zasmála jsem se, hrábla do sněhu a vytvořila malou kouli a hodila jí po Megan. Koule ji trefila za krk. Megan vypískla a otočila se na mě: „Ty hajzle!" Vzala hrst sněhu do dlaně, doběhla mě a sníh mi rozcuchala ve vlasech. „Néé! Nech mě ty retarde!" smála jsem se a kýchla jsem, když mi sníh spadl na nos. „Takže... kudy je to zpátky?" rozhlédla jsem se a snažila se vzpomenout, kudy jsme předtím šly. „Do prava, ne?" řekla Megan. „Já si myslím, že do leva, Meg," znejistěla jsem. „Jdeme tudy!" řekla rozhodně Megan a vyrazila svým směrem. „Meg, vždyť tam nejsou stopy!" Ale neposlouchala mě. Jen mávla rukou: „To už se zasněžilo." No, to teda nevím, Meg. Ale co mi zbývá. Šla jsem za ní a přece jenom jsme došly na náměstí. Uvědomily jsme si, že kdybychom šly, tam kam jsem říkala já, tak by to bylo rychlejší, ale trefily jsme sem. 

Zatímco jsme stály na zastávce a čekaly na autobus, tak jsme se začaly bavit o Chloe. „O čem jste se vlastně bavily, když jsem byla pryč?" chtěla vědět. „Tak normálně. A řekla mi, že je víc na holky, než na kluky. Což mi dává malou naději," odpověděla jsem jí. „A?" usmála se na mě. Jak jako "a"? Co tím myslí "a"? Nechápavě jsem se na ní podívala. „A ještě něco ti řekla?" zubila se na mě od ucha k uchu. „Nó, že se jí líbí jedna holka. Ale nemá odvahu na to, jí to říct. Myslíš, že by tu byla nějaká šance, že bych to byla já?" podívala jsem se na její reakci. Vyprskla smíchy. Smála se na celé kolo, tak že se lidé, co s námi stáli na zastávce, začali otáčet. „Hej, co se tlemíš?" bouchla jsem ji do ramene. „Ne, promiň," řekla, na chvíli ztichla, a pak se rozesmála znovu se slovy: „Já se z vás poseru." Tázavě jsem pozvedla obočí. „Vy jste fakt paka, Em," chytla se za hlavu. „Můžeš mi to vysvětlit?" rozhodila jsem rukama. Megan se dosmála, nadechla a vydechla. „Jedna druhý říkáte, že se vám někdo líbí, ale že nemáte tu odvahu jí to říct. Přitom celou dobu, opakuju že celou zasranou dobu... mluvíte jedna o druhý," usmála se a já vyvalila oči. „Chceš tím říct, že... že Chloe to má stejně?" ujistila jsem se. „Jasně, ty pako. Je do tebe zamilovaná až po uši. Dneska ti to měla říct, když jsem byla pryč, ale je to posera, takže ti to neřekla," vysvětlila mi. Přijel autobus a my nastoupily. Musela jsem si sednout a rozdýchat ten náhlý nával štěstí a radosti. Je to oboustranné! Nemůžu tomu uvěřit! Bojím se, že je to celé jen sen. Sen, ze kterého se každou chvíli probudím. Musím ji vidět! Musíme si to vyříkat! „Jsi celá červená, Em," chechtala se mi Megan. „Sklapni," zasmála jsem se, ale chechtat se mi nepřestala. Radostně jsem zadupala a bylo mi jedno, že nejsme v autobuse sami. 

Chloe

Byla jsem tomu tak blízko. Mohla jsem jí to říct. Už to skoro bylo. Ale já jsem prostě zbabělá. A to mě na mně štve. Proč jsem to prostě neřekla?! Takhle to dál nejde. Já to v sobě už dál dusit nemůžu. Mám pocit jako bych byla v malé těsné místnosti, kde se k sobě zdi pořád více přibližují a za chvíli mě rozmáčknou. Hrozný tlak. Už se to nedá vydržet. Co když si najde někoho jiného? Díky svý zbabělosti ji zanedlouho uvidím s někým jiným, protože jsem jí to neřekla? A bude mi ještě hůř než teď!

* * *

Ve škole skoro nebyla šance se s ní bavit. Navíc si Sophie všimla mé "skvělé" nálady. „Hej frájo, co je s tebou?" strčila do mě. „Nic," řekla jsem, ale bylo mi jasné, že mi to nesežere. „No jasně. Vždyť vidím, jak jsi skleslá. Tak ven s tím," opřela se o lavici a čekala na moji odpověď. „Co by. Emily jsem to neřekla. Jen naznačila. Ale ona to prostě nevidí. Nejsem schopná jí to říct přímo a když se to jí snažím naznačit, tak to zřejmě nevidí," otočila jsem hlavu a podívala se na Emily, která se bavila s Megan. „Protože ten člověk to nevnímá. Já jsem to s Chrisem měla stejně. Říkal mi, jak se mi to snažil naznačit a mně to tak vůbec nepřišlo. Řekla bych, že s Emily je to podobný," vysvětlila mi. Chris je její přítel. Brzy už to bude rok, co jsou spolu. Emily si mě všimla a věnovala mi roztomilý úsměv. Úsměv jsem jí opětovala. Musím jí to říct. Nebo bych mohla litovat toho, že jsem to předtím neudělala.

Na obědě jsme si všechny čtyři sedly k jednomu stolu. „Hele, Chloe, máš dneska čas?" zeptala se mě Emily. Srdce mi udělalo několik otáček. „Jo, jasně," pousmála jsem se a nervózně žmoulala vidličku v ruce. „A nechceš jít dnes do kina? Začíná to v pět," nabídla mi a já ihned souhlasila. Jak jinak. Takový kino, to je skvělá příležitost, jak jí to říct. Bylo mi celkem jedno, na jakej film se půjde. Hlavně, že budu s ní. To je nejdůležitější.

Po škole jsme vyrazily. Šly jsme samozřejmě pěšky. Jak jinak. Začíná se z toho stávat pravidlo. Což mi vůbec nevadí. Emily si opět, jako vždy, zapálila cigaretu. „Chceš si dát ještě jednou?" zasmála se mi. „Myslím, že včera mi to stačilo. Myslela jsem, že se udusím," pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. „To je o zvyku. Navíc, když jsi to nikdy předtím nezkusila, a pak to takhle šlukla, tak se nedivím, že ses div neudusila," smála se dál, pak dodala: „Zkus to nechat jen chvilku v puse a vyfouknout. Já to ze začátku dělala taky." Tak moment! Snaží se mě tu teď naučit kouřit? Samotný zápach z cigaret mi nevadí, ale nikdy mě nějak nelákalo s tím začít. Ale stejně... Emily je kuřačka a jestli mezi námi něco bude, tak to stejně budu mít pořád u nosu. Tak proč to nezkusit znovu...