Přiznej barvu

7.

Od včerejška už třetí kapitola... to se u mě jen tak nevidí :D 

Nu, nebudu to tady okecávat... prostě si užijte kapitolu :)

Chloe

Domů jsem šla s pocitem, že bych se každou chvíli mohla vznést. Ať to zní jakkoli kýčovitě, tak jsem se fakt divila, že mi nenarostly křídla a neodletěla jsem. Takhle nádherně mi ještě nebylo. Pořád se tomu dá jen těžko uvěřit. Opravdu mám strach, že se každou chvíli probudím. Ale to se nestane. Protože mrzne. Cítím to doslova až v nose. Sníh mi křupe pod nohama, vločky mi umírají ve vlasech, kvůli mrazu mi jde kouř od úst a až moc dobře cítím příjemné mravenčení na rtech, které se ještě teď snaží vzpamatovat z jejích polibků. Pousměju se nad tím. Možná by se to nestalo, nebýt mého antitalentu na sport. Aspoň k něčemu to je dobré. 

Doma jsem hned vlezla do horké sprchy. Byla to neskutečná úleva po hodinovém bruslení a tom mrazu venku. Nesnáším zimu. Ale to bruslení nebylo tak špatný. Vlastně mě to dost bavilo. Ještě když mě Emily držela za ruku. Už jen kvůli tomu to za to stálo. Klidně bych si zlomila nohu, jen abych mohla být poblíž ní. Visela bych hlavou dolů ze sto metrové výšky na tenkém laně, jen abych ji měla vedle sebe a mohla ji poslouchat. Její hlas je krásnější než jakákoli hudba. Tichý, milý, jemný, ale přitom charismatický. Kdybych si musela vybrat jestli budu slepá nebo hluchá, tak si vyberu, že slepá. Představa, že už bych ji nikdy nemohla slyšet je příšerná. Nejkrásnější je když si pobrukuje nějakou písničku. Takové příjemné pohlazení pro duši. Jako ta nejkrásnější ukolébavka. Jsem do ní opravdu blázen... jako nikdy do nikoho.

Emily

Přijela jsem na intr včas. Má milovaná spolubydlící seděla za stolem a něco psala do školy. Hned jak jsem zaklapla dveře, se prudce otočila. „Tak co? Jak bylo?!" vypadlo zvědavě z Megan. Pousmála jsem se a chtělo se mi smát, když jsem si na všechno vzpomněla. „Kámooo.... to bylo boží," odpověděla jsem šťastně a rozvalila jsem se na znak na postel, která hned zavrzala na protest. „Boží? Víc mi neřekneš? Vyklop mi to! Dělej!" zubila se na mě Megan, v očích se jí zvědavě zajiskřilo. „Jsme spolu," vydechla jsem a zavřela na chvíli oči, abych se uklidnila. Jak dvě obyčejná slova dokážou zamotat hlavu? Šíleně! Neuvěřitelně. Když je v nich tolik vzpomínek. „Hele, jsi rudá snad až na prdeli!" tlemila se mi Megan. „To nemůžeš vědět!" bránila jsem se. „Nedivila bych se!" zasmála se mi znovu a já po ní místo odpovědi hodila polštář. Chytla ho a podepřela si s ním hlavu. „No táák...Em....aspoň trochu se poděl," žadonila. Nakonec proč ne... je to moje nejlepší kámoška. „Líbaly jsme se. Několikrát," zašeptala jsem. „Yes! Jo!" nadšeně mlátila Megan do polštáře. „Hej! To je můj polštář!" zachechtala jsem se a následně mi přistál zboxovaný polštář na hlavě. „Díky," zahuhlala jsem pod látkou. „A jaký to bylo?" vyzvídala dál. „To se nedá popsat," vydechla jsem tiše a znovu jsem se usmála. Rty mě pořád ještě brněly z těch polibků. „Takže je to oficiální?" ptala se dál. „Jo," pípla jsem a zasmála se. Nešlo se nesmát. Jsem tak šťastná! Tak neuvěřitelně plná radosti! Pak ale Megan přišla s otázkou, o které jsem předtím nepřemýšlela. „Takže... co bude dál?" řekla. Jak co bude dál? Co tím myslí? „Jak to myslíš?" nechápala jsem. „Jsme v jedný třídě. A vy jste teď spolu. Chceš aby to ostatní věděli? Nebo to chcete tajit?" zeptala se. Otázka zůstala viset ve vzduchu jako hustá mlha, která nechce zmizet. Nad tímhle jsem do teď nepřemýšlela. Přemýšlela nad tím Chloe? Vzala jsem mobil a zavolala jí.

„Em?" ozvalo se nadšeně.

„Chlou, něco jsme zapomněly probrat," začala jsem.

„A co?"

„Jak to bude dál? Myslím tím, že jsme ve stejný třídě a těžko říct, jak ostatní budou reagovat. Tak jsem se chtěla zeptat na tvůj názor."

„Mně je názor ostatních tak nějak ukradenej," zasmála se. Bože, jak já miluju ten její smích.

„Takže... s tím pujdem ven?" ujišťovala jsem se.

„Jak chceš. Já se zařídím podle tebe. Mně je to opravdu jedno. Mně to přijde úplně normální," ozvalo se upřímně. Umím si představit ten její úsměv, když to říká.

„Mně taky. Prostě jsme spolu a nevidím důvod, proč to tajit a nějak se děsit nějakejch špatnejch názorů."

„Moje řeč. Tak zítra."

„Dobře."

Megan na mě celou dobu zírala. „Co koukáš?" podívala jsem se po ní. „Jen tě chci upozornit, že někteří lidi od nás nejsou zrovna hodní a chápaví," řekla mi. Vím, co tím myslí. Vím, koho tím myslí. Jistou čtveřici. Amy, Holly, Jacka a Jamese. Tito čtyři jsou pěkní idioti. Ale jsou mi ukradení. Nějaké dvě peroxidky a dva nagelovaní egoisti mi vztah zkazit nemůžou. A pokud by Chloe nějak přímo uráželi, tak si je podám. To si můžou být jistí. 

* * *

Čekala jsem v lavici a jako vždy si čmárala do malého deníku. Po pár lidech se objevila. I se Sophie. Megan hned šla k Sophie a sedla si k ní, aby si Chloe mohla sednout ke mně. Sophie o tom už očividně věděla. „Ahoj," usmála se na mě a daly jsme si krátkou pusu na přivítanou. Stačilo to, aby se mi nahrnulo horko do tváří. A taky, aby to ve třídě zašumělo. Už tam taky skoro všichni byli. Včetně té protivné čtveřice. Ale jak jsem už řekla... na ty kašlu. „Hej!" ozval se z poslední lavice Jack. Světle hnědé vlasy měl opět nehybné v nepřirozené vlně a čuměl na nás tím jeho protivným posměšným ksichtem. „Co je?" otočila jsem se na něj. „Vy jste lesby?" zachechtal se. Než jsem stačila odpovědět, ozval se jeho soused - James. Vlasy měl v podobné nehybné vlně, akorát že je to špinavej blonďák. „Jasně, že jsou vole. Hej, nechcete si dát ještě jednu pusinku? Ráno jsem měl něco, co mi nesedlo a rád bych, aby to šlo ven!" zasmál se a zahrál, jak má zvedlý žaludek. Debil. „To se stačí podívat do zrcadla. A půjde ven i včerejší večeře Jamesi," setřela ho Chloe a já se musela zasmát. James nabral takovou trochu rudou barvu a dal pokoj. Bylo jasné, že tam ti dva pomlouvají, ale to nás opravdu nezajímalo. Opřela jsem si hlavu o její rameno a zavřela oči. Je příjemné ji mít u sebe.