Přiznej barvu

5.

Zdravím :),

chci tu jen upozornit, že tato kapitola bude celkem přeslazená, takže pokud je někdo z těch pár lidí tady diabetik, tak si prosím vezmi své léky (pro jistotu :D).

Jinak v médiích je písnička, která se sem docela hodí a navíc je to moje srdcovka :3

Takže... příjemný počtení :D

Chloe

Vzala jsem si od ní cigaretu a přiložila si ji ke rtům. Jenom velmi lehce jsem natáhla, jen tak aby se mi kouř nedostal do krku a kouř vyfoukla. Stejně jsem zakašlala. Ale přece jen ne tak brutálně jako včera. „Vidíš, je to lepší," strčila do mě ramenem a usmála se. Neprojela mnou žádná šílená elektřina, jak to popisují puberťačky v těch šílených románech, to ne. Bylo to spíš takové příjemné a jemné zahřátí. Jako by mě někdo pohladil. Moje rty se sami roztáhly do úsměvu. Koutky se samy zvedly vzhůru. Podala jsem jí cigaretu zpátky. Když si ji brala, tak se naše palce a ukazováčky letmo dotkly. Jak jsem už předtím řekla, žádná elektřina, žádný výboje, jen něco tak těžko popsatelného, něco tak příjemného, že to ve své hlavě nedokážu nikam zařadit. Už jenom kvůli tomuhle stojí za to, tu bolest vydržet. Beru to jako takovou odměnu. Sžírá mě pocit beznaděje, drtí mě nejistota a strach, ale když to vydržím, tak dostanu tohle. Letmý, ale nádherný dotek s tímhle pocitem. 

Vyfoukla malý obláček kouře, který se postupně vytratil. Líbí se mi, jak přivírá oči, když si tu oranžovobílou tyčinku vkládá mezi rty, jak se jí lehounce zachvějí řasy napatlané černou řasenkou a linkami. A taky se mi zatraceně líbí, jak ten kouř vyfoukne. Jak natočí hlavu a jedním fouknutím jí ten malý dým vyrazí ze rtů. Jak já žeru tu její pomalou a uvolněnou chůzi. Jako by nechtěla o nic přijít. Co nejvíce si užít jakéhokoli okamžiku. Každého nádechu a výdechu, každého kroku, každého křupnutí větvičky pod botou, ledového zimního větru, prostě úplně všeho. Jako by se bála, že o cokoliv přijde nebo, že to rychle uteče a snaží se to  tím zpomalit. Vlastně... na ní úplně šíleným způsobem miluju úplně všechno. Cokoli by z ní zmizelo, to by mi scházelo. Už by to nebyla úplně ona. Každý detail, každá sebemenší drobnost, z ní dělá tu užasnou Emily. Emily, kéž bys tohle všechno věděla... Kdybych nebyla tak podělanej srab, tak bych ti všechno vyklopila. Ale vždycky, když jsem vedle tebe, tak mám takovej strach cokoli říct, bojím se že něco zkazím, řeknu něco, co se ti nebude líbit a ty si mě zaškatulkuješ jako totální blbku, ale zároveň se poblíž tebe cítím tak úžasně. Mám ten nepopsatelnej pocit. A vždycky si přeju, aby nepřestal. Aby jsme se nemusely loučit. Abych s tebou mohla zůstat. Aby se ten pocit nikdy nevytratil. Už začínám chápat feťáky. Už vím, proč nedokážou být bez své drogy. Je nepředstavitelné, že bych nemohla Emily ani vidět. Nezvládla bych to. Fakt jsem, jak na drogách. Moje droga je Emily. A já chci větší dávku. Nejradši bych se předávkovala.

Emily

Dokouřila jsem cigaretku a zadupla ji. Chloe vypadala poněkud nesvá. Nervózní, ale spokojená. Opravdu je do mě taky zamilovaná? Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemohla se Megan splést? Ne, to ne. Když něco Megan řekne, tak je to jisté. To už dávno vím. Jen jsem z toho pořád tak neuvěřitelně vedle. 

Vešly jsme do kina. Film nebyl nijak speciální ani úžasný, ale ani špatný. Takový průměr. Po filmu jsem se rozhodla vzít Chloe ještě na bruslák, na led. Svoje brusle jsem měla v tašce na zádech a ona si je půjčila za malou zálohu na brusláku. „Už jsi někdy bruslila?" zeptala jsem se jí zatímco jsem jí pomáhala zavazovat brusle. „Ne. Naposledy jako opravdu hodně malá a to si ani nepamatuju," zasmála se. Zvedla se a hned na tom málem spadla. „Ty v tom neumíš ani chodit?" musela jsem se uchechtnout. Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Pomohla jsem jí, až k ledu, kde se chytla mantinelu. Bylo to jak s batoletem, nebo spíš když jako táhnout někoho brutálně ožralýho z hospody. „Připravená?" zeptala jsem se jí. Přikývla. Vstoupily jsme na led. Chytla jsem ji za ruku. Když jsem držela její dlaň ve své, měla jsem pocit, že je to tak úplně nejlepší. Že je to takhle správně a přitom jsem se cítila ta šťastně. „V pohodě?" otočila jsem se na ní. „Jasně," řekla, ale vypadala docela vyklepaně. Najednou jí to podjelo, spadla na zadek a následně na záda. Ale byla v pořádku. „Ups," usmála jsem se a pomohla jí na nohy. Zase jsme jely, ruku v ruce a já vedle sebe zaslechla další slabé zapištění. Tentokrát se mi ji podařilo zachytit. „Dobrý?" ujistila jsem se, ale nebylo to potřeba. Obě jsme se smály. Chvíli se mě držela, pak jsme zase jely dál. Docela jí to šlo, na začátečníka. „Seš dobrá, na nováčka," usmála jsem se na ni. „Myslíš? Mně to nepřijde," řekla zadýchaně, jak se snažila udržet stabilitu. Pak zase zakřičela a zase jsem ji zachytila. „Já se normálně bojim, že ti něco udělám," řekla když jsme po chvíli jely dál. „V klidu, neboj," ujistila jsem ji. „Né, vážně. Lepší bude, když se přizabiju já než ty. Tebe by byla škoda," pousmála se a ve mně hrklo. Vážně to řekla? „Hele, ty se přizabíjet nebudeš, jasný? Ne, dokud jsem tu já," trvala jsem si na svém.

Otočila se na mě s pokřiveným úsměvem. „To potom ale přizabiju já tebe. Díky svý nešikovnosti."

„Ne, to se nestane, protože tě udržím."

„Vždyť si menší než já," vítězně se usmála.

Je fakt, že jsem menší. Ale jen o pár centimetrů. Asi o pět. A to nic neznamená! „Nepokoušej moji trpělivost!" pousmála jsem se na ni. 

„Nebo?" nepřestala provokovat.

Tak fajn. Jak chceš Chloe. Pevně jsem ji sevřela ruku, aby mi nevyklouzla a zaslechla jsem, jak zatajila dech. A... rychle jsem bruslila v před. „Ty magore! Zpomal!" zavýskala, ale nezbylo jí nic jiného než se mnou držet krok. Nebo spíš...kluz. A docela jí to šlo, než jsem trochu zpomalila a zase jí podjely nohy. A jak mě pevně držela, tak jsem spadla na led s ní. Přistála jsem přímo nad ní, naše drobné nosy byly sotva centimetr od sebe. Její čokoládové oči se rozšířily, ani nemrkla. I já jsem sotva dýchala. Všimla jsem si, jak mi očima jezdila po tváři a na chvíli zastavila pohled na mých rtech, pak se vrátila k mým očím. Nebudu lhát, já udělala totéž. A měla jsem pocit, že se v tu chvíli úplně zastavil čas. Několik sekund jsme ani jedna nepromluvily. Váhavě jsem zvedla ruku a přiložila ji na její tvář. Zaslechla jsem, jak tichounce vydechla. Ani se nehnula a nepřestávala na mě zírat. Palcem jsem jí přejela po tváři. Všimla jsem si, že začíná rudnout. Přiblížila jsem se k ní ještě víc. Neprotestovala. Tak jsem to udělala. Své rty jsem spojila s těmi jejími. Padly do sebe. Úplně dokonale. A pak, že nic není dokonalý... možná je to částečně pravda. Protože tohle bylo víc než to.