(Poznámka autora: Předem se omlouvám, kdyby se v tom objevila nějaká chybička. Budu ráda, když mi dáte vědět, jestli mám pokračovat :)
I.
Z jejího pohledu:
Bože…tak otupující bolest jsem ještě nezažila. Myslela jsem, že mi ta hlava snad praskne. Otevřela jsem oči a dívala se do stropu. Ještě chvíli jsem se odhodlávala si sednout. Otočila jsem hlavu na stranu a rozhlédla se po pokoji. Okamžitě jsem se posadila. Sakra…Kde to jsem? Pomalu se mi začali vracet útržky ze včerejší noci. Už zase jsem to udělala.To se tak neznám?! Co to do mě jen vjelo…Okamžitě jsem musela zjistit, co tu dělám. Kde jsem. A vlastně…u koho? V hlavě se mi vířili myšlenky spolu s odeznívající kocovinou. Tohle není můj byt! Ne, nejsem doma. Včera…včera jsem pila, hodně. Ale ne zas tak moc, to bych si jinak nepamatovala nic. Byla jsem s Joanou (Džoanou), nejlepší kamarádkou. Měla jsem u ní přespat. Jsem u ní? Zeptala jsem se sama sebe. A byl tam…byl tam i nějaký kluk. V hlavě jsem začala zaostřovat detaily, byl to někdo cizí, nebo jsem ho už znala?
Pamatuju si jeho výraz. Starostlivý, bledý. Jeho pronikavé tmavé oči, v kterých lítaly jiskřičky života. Vysoký, tmavovlasý kluk oblečený v mírně obepnutém tmavomodrém tričku, černých džínech a šedomodrých kotníkových botách. Myslím, že už jsem tu někdy byla. Ale, kdy?... Odsunula jsem se na okraj postele a chtěla jsem se postavit. Ale když se moje nohy dotkly podlahy a já se pokusila vstát. Nohy mě málem neunesly. Nabrala jsem rovnováhu a namířila jsem si to ke dveřím. Prosím, ať jsem neudělala něco moc zlýho, čeho bych pak litovala. Opakovala jsem si stále dokola. Otevřela jsem velké těžké dřevěné dveře lemované vyrytými květinami. Neměla jsem ani nejmenší potuchu, kde jsem. Na sobě jsem měla to stejné oblečení, co včera. Ale stále jsem si nedokázala vybavit, co se stalo. Někdo mě musel vzít k sobě domů. Vyšla jsem ze dveří a potichu našlapovala na dřevěné parkety. Nechtěla jsem zatím dát o sobě vědět. Že jsem vzhůru. Scházela jsem schody a na posledním jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se po velké místnosti a namířila si to ke vchodovým dveřím. Strnula jsem v okamžiku, když jsem zaslechla něčí dech. Otočila jsem se a uviděla někoho, jak ležel na gauči smotaný do klubíčka. Přiblížila jsem se. Je to on? Je to on! Byl to ten kluk. Ten z té párty. Najednou se mi vrátilo všechno, všechny podrobnosti. Nejmenší detaily mého chování. Co si tak o mně může myslet? Chovala jsem se jak slepice. Strašně jsem se zastyděla. Musela jsem pryč. Srovnat si to všechno v hlavě. Rychle jsem popadla kabát přehozený přes opěradlo židle a boty pečlivě srovnané v botníku. Potichu jsem otevřela dveře a utíkala po chodníku. Ostrý ranní vzduch mě řezal do plic. Rosa na stéblech trávy se v jemném vánku pohybovala tam a zpět. Nemohla jsem zastavovat. Musela jsem někam, kde se vzpamatuju, kde budu sama. Musela jsem domů.
Z jeho pohledu:
Probudil jsem se a to první, na co jsem pomyslel. Byla ona. Měl jsem z ležení na gauči trochu otlačeniny. Ale to mě teď nezajímalo. Hbitě jsem vstal a rychle, ale tiše jsem vyběhl po schodech nahoru. Schody jsem bral po dvou, někdy po třech. Pomalu jsem otevřel dveře a vešel. Nebyla tam. Rozhlížel jsem se po pokoji, ale nikde nebyla…Moc dobře jsem si pamatoval, jak vypadala. Měla hnědé, rovné vlasy po ramena. Hnědé oči, které na světle nabíraly neobvyklou medovou barvu, a ve kterých byla vidět bolest. A přitom na ní bylo vidět, jak přímo miluje smích. Nevypadala zrovna šťastně, ale její oči mi toho prozrazovaly mnoho. Nějakým nepochopitelným způsobem stále upoutávala mou pozornost. A teď jsem ji nemohl dostat z hlavy. Bez svých vzpomínek jsem se vrátil znova na zem. Zamrzelo mě, že takhle sobecky odešla. Zklamaně jsem sešel ze schodů a očekával příchod svého bratra. Bydlel jsem u něho, od té doby, co jsem se tak pohádal s rodiči. Nebavilo mě, jak mě neustále chtěli do něčeho nutit. Musíš mít dobrý známky! Tak co? Jak ti jde ten klavír? Už tě vybrali do soutěže? Snaž se! Snaž se víc! Ne, to je nepřípustné! Jak sis mohl dovolit mít dvojku z matematiky!? Myslíš vůbec? Je to tvá budoucnost! Budeš poslouchat, dokud bydlíš pod mojí střechou! Kde jsi byl? S kým? Co jsi dělal?... Máš dvě minuty zpoždění. Vzpamatuj se konečně! A začni se chovat jako dospělý člověk!... Zabíjelo mě to, vysávalo zevnitř. Co je to za život? Bylo mi sedmnáct, a už jsem toho měl dost. Chtěl jsem dělat věci, co jsem chtěl. Být takový, jaký jsem chtěl. A teď?...Jsem vděčný Ronovi… Nechal mě u sebe a to mu nikdy nezapomenu. Domů se stejně chodil jen vyspat. Někdy ani to ne. Občas to vypadalo, jako bych tam bydlel sám. Musel jsem přijít na jiné myšlenky. Šel jsem do koupelny. Shodil ze sebe všechno oblečení, zapnul sprchu a nechal na sebe dopadat kapky horké vody.
