XI.
Z jejího pohledu:
Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo. Bydlel docela blízko. Ale i přesto mi to připadalo, jako šílená dálka. Přišlo mi, že běžím věčnost. Už jsem přebíhala přes park. Když v tom, jsem zakopla. Nevyhnula jsem se pádu. Letěla jsem přímo proti zemi. Můj obličej se cíleně a velice rychle přibližoval studené a tvrdé dlažbě. Brečela jsem, potřebovala jsem ho. Hned teď! …Patricku, pomoz mi … těžko jsem se sbírala ze země. Když mě najednou někdo chytil za předloktí.
„Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se a snažil se mě vytáhnout na nohy.
Podívala jsem se na něho a škubla sebou. První pohled mi připomněl jeho. Vyděsilo mě to. Vidím ho snad všude. Bože … mám strach. Když jsem se trochu rozkoukala, zděšením jsem zapomněla mluvit. Stála jsem naproti němu, stále mě držel, a zírala jsem na něho.
„Slečno, halo, nestalo se vám něco?“
Vyškubla jsem se mu, udělala dva kroky vzad a s přešlápnutím zase začala utíkat. Nepoděkovala jsem mu, jediný, kdo mě mohl zachránit, byl Patrick. Píchalo mě v boku a podlamovala se mi kolena. Ale já musela. Musela jsem běžet dál. Za ním. Už jen kousek. Už jen pár metrů.
Celá udýchaná jsem se opřela o dveře a snažila se trochu zklidnit. Moje srdce se začínalo zase vracet do obvyklého rytmu. Natáhla jsem ruku a chtěla zaklepat. Nemám ráda zvonky. Ruší klid, který bývá v domě. V ten moment, když jsem se klouby dotkla obrovských vchodových dveří se z ničeho nic otevřely.
„April.“ Nevěřícně se na mě podíval.
„Já … nezvládnu to.“ Potichu jsem zakoktala ve snaze najít v sobě hlas.
Zamračil se. Na čele mu vyskočilo několik vrásek. Měl starost. Ulevilo se mi … věděla jsem, že zrovna u něho oporu najdu. Bez varování se ke mně vrhnul. Objal mě. Cítila jsem se … v bezpečí. Líp.
„Už jsem začínal panikařit. Tak moc jsi mi chyběla. Nemůžu bez tebe být.“ Pošeptal mi do ucha a mě jeho dech pošimral na tváři. Stiskla jsem ho ještě pevněji, neschopna jediného slova.
Je tady. Se mnou. A mně je… dobře.
Nebylo mi jen dobře, bylo mi… krásně. Když jsem byla v jeho objatí a jeho kůže mě hřála, všechno, všechno to zlý padlo za mě. Jediný, čeho jsem se bála, bylo to, že mě pustí …
Jen tak jsme tam stáli a objímali se. To nám šlo dobře. Vydrželi bychom to snad i několik hodin. Táhlo nás to k sobě. Pokaždé, když se jeho tvář otřela o tu mou, jako by mezi námi přeskočila jiskra. Znova a znova. Bylo to něco, bez čeho nemůžu být. On byl něco, bez čeho nemůžu být. Byl pro mě něco jako droga. S ním jsem byla uvolněná. Opojná vůně jeho kůže mě dokázala omámit natolik, že jsem nic jiného nevnímala. Nedokázala jsem tomu odolat. Byla to potřeba. Nutnost. Byl nenahraditelný… a každý moment s ním, mé pocity ještě více umocňoval a prohluboval. Nikdy mě nesmí opustit. Nikdy.
Naplňoval mě. Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď a poslouchala pravidelné údery jeho srdce. Byla to ta nejkrásnější melodie, co jsem kdy slyšela. Ani jeden z nás se zbytečně nehýbal. Stačila nám vzájemná přítomnost, teplo našich těl, a naše realita. Náš svět. Jenom náš. Svět nás dvou. Všechno kolem nás se zdálo pomalejší a čas pro nás neznamenal nic. Existoval jen on a já. My dva. Spolu.
