V.
Z jejího pohledu:
Byly to dny, týdny a já to už začínala všechno hezky vytěsňovat z hlavy. Ty opravdu 'milé' události. Co se za poslední dobu staly. Chtělo by to, se zase trochu odreagovat, i když vím, jak to v mém případě většinou končí. Pořád v sobě mám tu mez, ty zábrany. Mezi věcma, do kterých bych jinak nešla. A vždycky si musím uvědomit, že se musím překonat. Poslední dobou, mi to přijde zase o něco těžší skoro tak, jako ze začátku… 'pustit se ze řetězu'. Nevím, čím to je, ale teď, vždycky když jdu kolem Starbucks, si prostě vzpomenu…na Patricka. V jeden moment, když jsme tam seděli, a dívali se na sebe. Jsem měla pocit, že ho znám. Viděla jsem se v jeho očích. A na malou chvíli jsem ho chtěla držet za ruku. Ale nešlo to. Nesmím tomu věřit. Zdání klame, lidi klamou. Bylo odpoledne a venku začalo pršet. Seděla jsem u okna. V tichu. Sama. Když v tom, najednou zazvonil telefon.
"Ap? Ahój!"
Joana, samozřejmě. Málem bych zapomněla, že mi každou sobotu volá. A chce mě někam vytáhnout.
"Ahoj…" odpověděla jsem vlídně.
"Tak co? Jak je? Co takhle někam vyrazit?"
Klasika, nikdy nepočkala ani na jednu odpověď a už se ptala dál. No, jako bych to nečekala…
"Já nevím…nevím, jestli je to zrovna dobrej nápad." Začala jsem lehce odporovat.
"Ale notak, už jsme dlouho nikde nebyli!"
"Jo, ale přece víš, jak to dopadlo minule, ne?" chtěla jsem obrátit.
"Nic se nestane, fakt…"
"Jo, a jak to můžeš vědět?
"Prosím, pojď!"
"No, a kam teda?"…
"Jenom ke mně…" řekla nevinně.
"A?"
"Co a?"
"No, kdo tam ještě bude?"
"Achjo, ty mě fakt znáš." Opáčila naoko otráveně a pak se zasmála.
"Takže v osm?"
Zase ani nepočkala na mou odpověď a položila mi to. Asi nechtěla, abych odmlouvala.
Čas utíkal jako voda. Minuta po minutě, hodina po hodině. Bylo už šest, tak jsem si řekla, že se začnu připravovat. Někdo by možná řekl, že jsem se změnila i vzhledem. Ale na tom jsem si vždycky tak nějak potrpěla. Vysprchovala jsem se, upravila. A ze skříně jsem vytáhla tmavomodré přiléhavé šaty na ramínka, krátké asi tak do půlky stehen. K tomu jsem si vzala černou koženou bundu a lakované černé baleríny. Vlasy jsem si vyčesala nahoru a po spáncích si spustila dva zakudrnacené pramínky. Oči jsem si obtáhla kočičí linkou na rty nanesla perleťový lesk. Myslím, že mi to slušelo. No, vlastně to vím.
Přes rameno jsem si přehodila obří kabelku a mohla vyrazit. Bylo už půl osmý a venku bylo šero. K Joaně to trvá sice trochu déle, ale nikdy se nezlobila, když jsem přišla trochu později. Dřív mě nikdy ani nečekala. Vešla jsem do uličky a chtěla zaklepat. Nikdy nezvoním. Ale než jsem se stihla klouby ruky dotknout dveří, otevřely se.
"Přesně, jak jsem čekala," Odvětila Joana s širokým úsměvem na rtech.
"sluší ti to." Sjela mě pohledem od hlavy až k patě.
"Díky, tobě taky." Lehce jsem se usmála.
"Pojď dál. Už tu pár lidí je."
Jenom pár? Dům byl už skoro plný. A já asi nepřišla mezi prvními. Všude byl alkohol, poházené lahve. A teď jsem trochu litovala možná až trochu moc odvážného výběru oblečení na dnešní večer. Každý, kdo kolem mě prošel, mě pozdravil. A to i úplně cizí lidé. Jo, asi se půjdu něčeho napít. Teprve jsem přišla a už jsem měla chuť se sebrat a odejít.
V ruce jsem držela kelímek s Coca Colou. Dneska jsem nechtěla nic pít. Navíc, když je tu i tak už dost opilců. Všichni se kolem mě motali a Joe se mi nějak ztratila. Snažila jsem se ji najít pohledem. Očima jsem těkala sem a tam. Ale nikde jsem jí neviděla. Procházela jsem kolem haly. Když v tom do mě někdo narazil. Zvedla jsem hlavu a naše oči se setkali. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. No, spíš jsem ani nechtěla.
"Johny…"
