VII.
Z jeho pohledu:
Ulice byly klidné. Už dávno se setmělo. Otevřel jsem dveře a vyšel na verandu. Do obličeje mi zavanul teplý vítr horké letní noci. Nedá se spát. Není to jen tím počasím, ale už odpoledne jsem měl zvláštní pocit. Nevím z čeho, nevím proč. Ale prostě jsem něco tušil. Rozhlédl jsem se po ulici a nic se tam nedělo. Všude ticho. Tajemné ticho. To ticho se mi snažilo něco naznačit. I když jsem nic neviděl, věděl jsem, že se něco děje. Vrátil jsem se zpátky do bytu a rozsvítil lampičku.
Hodil jsem na sebe triko a džíny a vyrazil ven. Šel jsem prostě podél chodníku.
Nutně jsem se potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu.
Zrovna jsem procházel kolem opuštěného staveniště, když jsem zaslechl křik. Jen tak lehce, ale pak hlasitěji. Rozběhl jsem se. Už jsem se blížil k místu, odkud ten křik vycházel. Když jsem začal rozeznávat i slova.
„Prosíím! Pomoc!...Pomo…“
Bodalo mě u srdce. Ten hlas byl dívčí. Už jsem ho někde slyšel. Píchalo mě v boku z rychlého běhu a už jsem tak tak popadal dech. V jejím hlasu byl strach, zoufalost…a pomalu utichal. Sotva jsem vybral zatáčku na konci ulice a uviděl jsem to. Nějaký chlap, možná ani ne tak starý tlačil ke kmeni stromu nějakou dívku. Brečela, naříkala, vzlykala. Musel jsem zasáhnout.
Vyrazil jsem k němu. Křičel na ní. Nadával jí to děvek. A ať mu drží, ať se necuká, nebo že to bude ještě horší. Neudržel jsem se. Ani by si to nezasloužil. Vrhnul jsem se na něho. Chytl jsem ho za límec kožené bundy a odtrhl ho od ní. Ještě, že se vzpírala. Měl rozepnutý poklopec, ale víc toho nestihl. Nezvládal jí držet a zároveň si sundat trenky.
Ani jsem se mu nepodíval do obličeje. Rovnou jsem mu jednu vrazil. Neovládl jsem svou sílu a on odletěl až na zem. Svalil se na kamenné kostky a rukou si přejel po spodním rtu. Krvácel. Podíval se na mě a okamžitě se sebral a začal utíkat. Ani se nesnažil mi ránu vrátit. Mezitím, co se vytratil, jsem se vrhl k ní. Naprosto mimo se svezla k zemi a nepřestávala vzlykat. Byla tma, neviděl jsem jí do obličeje a lampa byla pěkný kus od nás. Nevěděl jsem, co mám zrovna udělat. Lehce jsem jí položil ruku na rameno a přidřepl si k ní. Ruce si ovinula kolem kolen a přitáhla si je k bradě. Jen tam tak seděla, lehce se kolíbala a rychle a mělce se nadechovala.
„No tak, to bude dobrý.“ Pokusil jsem se jí trochu utěšit. Ale ta věta mi nepřišla moc prospěšná.
Vezmu ji domů. Blesklo mi hlavou. Opatrně jsem ji chytl za loket a pokusil se ji vytáhnout na nohy. Zakolísala. Byla v šoku. No, kdo by nebyl. Podlomila se jí kolena. A já pochopil, že takhle to asi nepůjde. Vzal jsem ji do náručí. Ruce mi omotala kolem krku a hlavu zabořila do hrudi. Ani jeden z nás nemluvil. Ale jak mi byla blízko, cítil jsem na sobě její tělo, její horkou kůži. Od hrudi se mi odrážel její dech. Ona poslouchala údery mého srdce. Držela se mě způsobem, jakoby mě už nikdy nechtěla pustit. Jako bych pro ni byl život. A ona byla ten můj.
Cesta ubíhala rychle, už jsem viděl domovní dveře. Ale nechtěl jsem jí pustit. Nechtěl jsem se od ní vzdálit. Něco mě k ní táhlo, tak, jako ještě nic k nikomu jinému. Odemkl jsem si, vyšlapal schody a položil jí na postel. Byla jak hadrová panenka. Tak bezmocná. Tak zranitelná. Napadlo mě, jestli by se nechtěla umýt. Ale bránil jsem se jí zeptat. Nebyla by toho schopná. Přikryl jsem jí peřinou, ale stejně jsem jí nechtěl nechat samotnou. Lehl jsem si vedle ní. A sledoval ji, jak pomalu usíná.
