X.
Z jejího pohledu:
Doprovodil mě domů a obyčejně jsme se rozloučili. I když jsme asi ani oba nechtěli… Pustil mojí ruku a odešel. Nevím, jak se tomu říká… ale je to strašný pocit. Možná… strach ze samoty? Z opuštěnosti? Kdysi to byla moje přednost, moje síla… jít sama za sebe. Nespoléhat se, nic nečekat. Jen samu sebe dobře znát. Ale teď… Jako bych někoho postrádala… potřebovala s někým být. S kýmkoliv. A tím „kýmkoliv“ je asi Patrick…
Připadám si slabší… bez něj. Bez jeho přítomnosti. A to je to jen chvíle, co jsem ho viděla naposledy.
Celej barák je prázdnej. Nikdo tu není… Samota. Už si jí neužívám. Potřebuju někam jít, nebo něco dělat… ale nejsem schopná vyjít ze dveří. Co když tam na mě někde čeká? Zavřený okna, zamknutý dveře. Prázdnota…
Připadala jsem si, jakoby mi někdo něco odepřel. Něco bez čeho nemůžu dýchat. Něco bez čeho nemůžu žít. Jako bych o něco přišla… o něco nepostradatelnýho… A pořád jsem nemohla přijít na to, o co.
Ticho. Všude bylo ticho. Tak děsivé a depresivní. Myslela jsem, že mi pukne hlava. Myšlenky byly všude a křičely mi v hlavě. Všechno se mi vrací. Každý útržek z té noci. Každý dotek jeho prstů na mé kůži…
Musí to přestat! Dost! Dost sakra! Zády jsem se opřela o mrazivě chladnou zeď chodby. A svezla se po stěně na zem. Hřbetem ruky jsem si setřela slzy, které stačily uniknout z mých očí dřív, než jsem je zavřela. Nešlo to, nepotlačovala jsem vzlyky. Nezadržovala pláč. Jen jsem tam tak seděla hlavou opřená o zeď a čekala, až mě to přejde… Časem to jít musí… Časem na to snad zapomenu. Musím to vytěsnit… Nějak to jít musí…
Asi po hodině jsem se konečně mohla zvednout. Občas mám stavy, kdy je mi všechno jedno. Co dělám, co říkám. Teď jsem pro změnu nechtěla cítit svoje tělo. Nechtěla jsem být dál v kůži holky, co málem… Co byla málem znásilněná. Navíc člověkem, kterého znala. Člověkem, ke kterému kdysi něco cítila…
Patrick říkal, že bych ho měla udat. Ale těžko vyjdu z domu, natož ještě tohle… Potřebuju se trochu vzpamatovat. Chtěla jsem Patrickovi zavolat. Ale je v tom menší háček. Nemám jeho číslo.
Třeba se ozve sám… Snažila jsem se trochu uklidnit. Ale moc mi to nepomáhalo. Připadala jsem si příšerně. Sama.
Vešla jsem do svého pokoje, zapnula rádio a opřela se o skříň. Snažila jsem se vyprázdnit si mysl. Dostat se myšlenkama pryč. Někam jinam. Daleko odtud, od vzpomínek. Prostě někam, kde mi to nikdo a nic nebude připomínat.
Člověk by měl cítit. Měl by cítit všechno a to co nejintenzivněji to jde. Čím víc je totiž zklamaný, smutný, zlomený. Tím víc si pak váží radosti a lásky, která se mu dostává. A pak je bolest to poslední, o co by stál… Snaží se tomu vyvarovat a dívat se na svět pozitivně. Nic jiného mu prostě nezbývá. Nechce, aby mu bylo ublíženo… Nechce být na dně, sám, bez pomoci… Ale někdy se to i přes to všechno, i přese všechnu tu snahu stane… A musí se zvednout. A znova vstát.
Protože štěstí není cíl, ale cesta. Protože život, je k žití. A protože kdyby člověk nepoznal bolest, nemohl by milovat…
K čemu mi to je? Tohle všechno… Já… dál už to nevydržím…
Sebrala jsem kabát. Odemkla třesoucíma se rukama domovní dveře. Chytila kliku a… Nádech. Výdech.
Vyběhla ven… Patrick… Potřebuju ho.
