IX.
Z jeho pohledu:
Našel jsem jí sedět na posteli. Nehýbala se, jen se dívala z okna. Mlčky, jako socha. Vypadalo to, jakoby ani nedýchala. Měla na sobě mojí košili. Slušela jí.
Sedl jsem si vedle ní a lehce ji objal kolem ramen. Opřela si o mě hlavu a jen tak jsme tam seděli.
Odtáhla se ode mě a dívala se na mě. Prohlížela si mě, a když jsem se jí podíval do očí, sklopila hlavu.
Je tak strašně krásná. Tak zranitelná.
Vstala a přešla k oknu. Košile jí byla trochu větší. Knoflíky měla zapnuté cik cak a byla jí dlouhá do třetiny stehen. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem si jí prohlížet. Byla neodolatelná. Měl jsem co dělat. Abych se udržel. Hnědé vlasy se jí spouštěly po ramenou a po zádech a vždycky, když pokročila, se jí košile trochu povytáhla a já viděl její krásné, štíhlé, lehce opálené nohy. Bylo to zvláštní. Ještě mě nic tak moc k žádný jiný holce netáhlo…
Rukou lehce přidržovala závěs a zvědavě koukala ven. Upřeně jsem ji sledoval a ona se na mě podívala. Nestihl jsem uhnout pohledem a naše oči se střetly. Usmála se. Vypadala jinak. Jakoby ji něco přestalo bolet. Měla rozzářené oči a její úsměv vypadal upřímně.
„Chtěla bych ti poděkovat.“ Řekla potichu, když jí úsměv přešel z tváře.
„To je v pohodě,“ Podíval jsem se na ní. „to by udělal každej.“ Částečně jsem se usmál.
Vrhla po mně pohledem, jakoby mi chtěla vynadat.
„Ne, to by teda neudělal každej…“ zatvářila se skoro uraženě. Sedla si zpátky vedle mě a zase nastalo ticho.
„Nechceš se jít třeba projít?“ vypadlo ze mě z ničeho nic.
„No…jako ven?“ zeptala se nedůvěřivě a možná i trochu vyděšeně.
„No, jo. Ven.“ Zaměřil jsem svůj pohled na ní a čekal, co mi odpoví.
Asi hodně váhala. Bylo na ní vidět, že se jí tam ještě prostě nechce. Ale nemůže žít ve strachu.
„Já nevím…“
„Ale no tak…“ chtěl jsem ji trochu postrčit. „ochráním tě.“ Šťouchl jsem do ní lehce loktem.
„Já vím, ale stejně…“ řekla, prudce zavřela oči a sklopila hlavu do dlaní. „Já nevím, jestli se na to cítím. Sice ti tu už nechci překážet, ale…mám strach.“ Řekla mi jednoduše, ačkoli já věděl, že se jí to neříkalo snadno. Zvedla hlavu a lehce si ji opřela o mé rameno.
„Asi bych už vážně měla jít.“ Pronesla mé obavy do ticha. Nechtěl jsem jí přemlouvat ani jí odporovat.
„Mám tě doprovodit?“ radši jsem nabídl a doufal, že bude souhlasit.
„Jo, to bych byla ráda.“ Přemohla se a podívala se na mě s tím nejněžnějším úsměvem, který jsem kdy viděl.
Loudali jsme se, nepospíchali. Nebylo kam. Ona nechtěla mezi lidi a já jí zase nechtěl opustit. Nějak pro mě začínala být její přítomnost podstatná. Za jak dlouho ji přece jen znova uvidím? Jaký to mezi náma bude? Jsme přátelé? Nikdy jsem neměl podobný otázky sám na sebe. Vždycky šlo o jednoduchý ano nebo jednoduchý ne. Neřešil jsem to. Bylo to pro mě snadný. Možná to bylo i tím, že to pro mě nebylo důležitý. Ale teď je to jiný. Mám jí fakt rád. Teda asi. Možná… možná je v tom ještě něco jinýho… Přijde mi, že máme něco společnýho. Něco, co jsem nikdy v nikom jinym nenašel…
