XII.
Z jeho pohledu:
Zrovna jsem se chystal jít ven, nudil jsem se. Bez ní jsem neměl, co dělat. Byla to nesnesitelná samota. Strašně jsem ji chtěl. Potřeboval jsem ji. Chyběla mi. Cítil jsem obrovskou potřebu mít ji u sebe neustále. I když jsem moc dobře věděl, že mi nikdy úplně patřit nebude. To po ní ani nemůžu chtít. Připadalo mi, že jsem se na ní stal závislý. Snad tak, jako na vzduchu. Možná i víc. Kdybych měl mít poslední přání. Poslední vydechnutí. Přál bych si jí. Aspoň na pár sekund ji vidět. A přinejmenším vědět, že jsem jí nebyl lhostejný.
Bojoval jsem sám se sebou. Co když mě nebude chtít vidět? Co když si na mě od té chvíle nevzpomněla? Bál jsem se. Bál jsem se toho, že budu muset žít bez ní. Nejistota.
Otevřel jsem vchodové dveře a strnul jsem v překvapení. Stála tam celá uřícená. Mimo. Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak jsem už déle nečekal a risknul to. Když jí to bude nepříjemný, dá to najevo. Snažil jsem se uklidnit. Ale když se moje tělo dotklo toho jejího. Všechny moje obavy zmizely. Byl jsem si jistý. Zamiloval jsem se.
Nevěděl jsem, kde se tu vzala, ale byl jsem strašně rád, že si ke mně sama našla cestu. Byl jsem šťastný. I kdyby tohle měla být poslední věc na světě, kterou bych mohl chtít. Chtěl bych ji. Chtěl bych cítit to, co cítím teď. To, co cítím k ní.
Stáli jsme tam skoro bez hnutí docela dlouho, i když nám každá minuta připadala spíš jako sekunda. Konečně jsem se odhodlal a trochu se od ní odtáhl. Chytil jsem ji za ruku a vešel s ní dovnitř.
„Počkej, něco pro tebe mám.“ Řekl jsem, a viděl, jak zpozorněla.
Nechal jsem ji tam chvíli stát samotnou a několika rychlými kroky jsem se přesunul k malé dřevěné skřínce ležící na polici vedle mikrovlnky. Vrátil jsem se k ní a otevřel dlaň.
„Není to tvoje?“ zeptal jsem se, i když jsem moc dobře znal odpověď.
„To je můj náramek,“ Pronesla už normálním hlasem a vytřeštila oči. „našel jsi ho.“ Dodala vděčně.
Zapnul jsem jí ho kolem zápěstí a ani jsem se nenadál, ruce mi obtočila kolem krku a vyvýšila se na špičky. Dívala se mi do očí.
„Děkuju Ti, moc pro mě znamená.“ Řekla do ticha. A stále se svýma očima dívala do těch mých. Myslel jsem, že se v nich ztratím. Nemohl jsem najít cestu ven. Něco mě nutilo se pořád dívat.
Nebyl jsem schopen slova. Její oči mě dočista omámily. Najednou mě začala naplňovat touha a já hypnotizoval její rty. Jaké by to bylo, políbit jí? Jak asi chutná? Bylo to k nevydržení. Cítil jsem, že prostě musím. Je lepší litovat něčeho, co jsem udělal. Než něčeho, co jsem neudělal a neměl na to dost odvahy. Ještě chvíli jsem jí pozoroval. Její reakce. Byla trochu rozpačitá. Do tváří se jí vpíjela růžová barva a srdce zrychlovalo. Nabízela se mi. Pootevřela rty a oba jsme se k sobě začali pomalu přibližovat. Tohle jsem nečekal. Tedy … aspoň ne dnes. Její dlouhé tmavé řasy se jí zhouply se zavřením očí. I já je zavřel.
A naše rty se dotkly. Bylo to… elektrizující. Nepopsatelné. Její měkké rty se lehce otiskovaly do těch mých. A já začínal ztrácet kontrolu. Rukama jsem ji objal kolem pasu a lehce jí hladil záda. Její ruce mi pročesávaly vlasy a chvílemi mě studily na krku. Po zádech mi běžel mráz a na rukou mi naskakovala husí kůže. Trochu jsem přidal na intenzitě a ona instinktivně otevřela rty a pustila mě dovnitř. Naše jazyky se proplétaly ve vzájemné symbióze a vytvářely si vlastní rytmus. Ani po chvíli to neztratilo svůj účinek. Pořád mě víc a víc dostávala. Patřil jsem jí. Měla mě ve své moci. A i kdyby nechtěla, žil bych jen pro ni. Oba jsme se trochu odtáhli a beze slova si hleděli do očí. Její čelo se opřelo o to mé a oba jsme v tu chvíli věděli, že už není návratu. Že jsme se našli.
