III.
Z jejího pohledu:
*Ne! Prosím nepouštěj mě! Křičela jsem na něj zoufale. Ale on jako by mě neslyšel, díval se skrze mě a blaženě se usmíval. Držel moji ruku, ale jako by o tom ani sám nevěděl. Po tvářích mi stékaly slzy a přes vzlyky jsem se jen těžko nadechovala. Jeho oči byly černé. Zorničky se nedaly rozeznat od bělma, které teď bílou barvu rozhodně nemělo. Snažila jsem se držet tak, jak jsem jen mohla. Vší silou jsem mačkala jeho ruku. Ale čím víc jsem se ho snažila udržet, tím víc vyklouzávala má ruka z jeho sevření. Podívala jsem se dolů pod sebe do té nejčernější propasti naplněné až po okraj bolestí. A najednou jsem se cítila volná. Padala jsem pomalu, ale cítila jsem každou buňku ve svém těle, jak se pohybuje ve vzduchu s nabývající rychlostí. Vyklouzla jsem mu. Ať jsem sebevíc chtěla, nemohla jsem vydat ani hlásku. Padala jsem do temnoty. Padala jsem do prázdna. Johny mě pustil. *
Ještě v polospánku jsem se posadila. Byla jsem celá udýchaná. Po zádech a po čele mi stékal studený pot. Nenáviděla jsem tyhle sny. Tyhle představy. Byly to ty pocity, které jsem cítila, když se to stalo. Když mu byla každá druhá lepší než já. Ale John byl už minulost. Jsou to už jenom vzpomínky.
Prohrábla jsem si vlasy a promnula oči ještě zalepené ze spánku. Vstala jsem a šla do koupelny. Musela jsem se nějak vzpamatovat. Zapnula jsem kohoutek u umyvadla a nařídila studenou vodu. Tvář jsem si opláchla a zadívala se do zrcadla. Vážně jsem se tak moc změnila? Nechtěla jsem BÝT jiná, jen jsem chtěla, aby mě lidi brali trochu jinak. Jednoduše jako mě.
Sešla jsem ze schodů v domnění, že doma stále nikdo není. Nemyslela jsem na to, prostě jsem šla. Vlasy jsem si stáhla do volného drdolu a vešla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a vzala z ní jogurt. Otočila jsem se a chtěla jít zpátky do pokoje. Když v tom jsem strnula. U stolu seděla máma, Jess i táta. Všichni mě upřeně pozorovali. Nikdo z nás se v jednom momentě ani nepohnul.
"Ehm…ahoj." Řekla jsem potichu.
Všichni mě ještě chvíli pozorovali a pak se pustili do snídaně. Já tam dál stála jako sloup v plotě.
"No, to je dost, že ses taky ukázala. Pomalu bychom zapomněli, jak vypadáš." Utrousil táta, když si usrknul kávy a hlavu zvednul od rozečtených novin. Máma mlčela a dál jen přežvykovala.
"Půjdeš se mnou dneska na hřiště?" zeptala se mě Jess s očividným očekáváním v hlase. A podívala se na mě těma svýma psíma očima.
"No, já nevím…" odpověděla jsem nevzrušeně.
"Prosím! Prosím! Prosím!" dál se snažila mě přemluvit. Čím hlasitěji to říkala, tím to bylo nesnesitelnější.
"Jo, tak jo…"protočila jsem oči v sloup a rychle vyšla z kuchyně.
Učesala jsem se, jen decentně namalovala a mohla vybrat oblečení. Vzala jsem si na sebe volné džínové kraťasy a seprané tričko. Bylo vedro, a já zrovna neměla myšlenky na to, že na hřišti budu někoho okouzlovat svým šarmem. Bylo něco po poledni a my vyrazili. To odpoledne jsem si užila. Ne proto, že bych snad byla někde jinde a nemusela myslet na ty všední problémy, ale pro to, že jsem byla se svou malou sestřičkou a chvíli jsem se zase cítila úplná. Šťastná.
Člověk prostě někdy nevidí, co má přímo před očima a myslí si, že to v sobě už dávno nemá. Že to ztratil, že ztratil sebe. A často stačí jen maličkost a on si uvědomí, že to není tak jednoduché, že v tom je 'něco' víc…
Zbytek dne jsem strávila už jenom u sebe v pokoji. Ležela jsem na posteli a měla sluchátka v uších. Znám možná i desítky lidí, co by mi řekli, že den se dá využít líp, efektivněji. Ale komu by se chtělo? Jsem znuděná…Ze života?..Ze všeho… Aspoň, že po mně nikdo nic nechce…Zatím.
