IV.
Z jeho pohledu:
„Skvělý…skvělý! Fakt!“ naštvaně jsem zahulákal do dveří otevřené lednice. Byla prázdná. Ale proč se tomu vůbec ještě vlastně divím? Takže nákup padne zase na mě. Takhle to bylo vždycky. Ne, nepřeháním, opravdu VŽDYCKY. Ron vždycky vyžere celou lednici a pak zase odejde. Jsem mu vděčnej za to, co pro mě udělal. Ale tohle mě fakt štve.
Sebral jsem z věšáku světle hnědou plátěnou tašku, obul si boty a vyrazil do výjimečně chladného počasí. Vzduch byl vlhký, bylo to docela příjemné po těch X dnech krutého horka. Nastavil jsem svou tvář větru a vychutnával si každý okamžik, kdy mi po těle naskakovala husí kůže…
Míjel jsem aleje stromů vysázených teprve nedávno. Slunce, jehož paprsky jemně hřály mojí kůži. Všechno mi přišlo tak nějak jiné. Jakoby se svět ze dne na den úplně změnil. No, dobře…možná ne úplně. Ale něco určitě. Šel jsem pěšky, nechtěl jsem zbytečně plýtvat možností nadechnout se čerstvého vzduchu, když zrovna nebylo takové dusno.
Zrovna otevřeli. Vešel jsem automaticky se otevírajícími dveřmi do našeho čerstvě postaveného dvoupatrového obchodního centra. Rozhlédl jsem se a nadechl vůně dezinfekce. Měl jsem v plánu se jen tak courat po obchodech a očumovat výlohy, ale nejdřív jsem musel jít nakoupit. Aby Ron měl co jíst. Domyslel jsem si.
Procházel jsem kolem malého obchůdku se suvenýry stojícího uprostřed pasáže. A zadíval se dovnitř. Nezaujala mě nějaká věc, ale někdo. Byla to dívka, viděl jsem ji sice jen ze zadu. Ale nějak jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Otočila se. Panebože! To je ona! To je ona! Začal jsem trochu panikařit. Teď už si jí přece nenechám utéct. Jen jsem se vzpamatoval už vycházela ze dveří a mířila si to přímo k východu.
„Počkej!“ zakřičel jsem a nemotorně se za ní rozběhl. Neotočila se, asi mě neslyšela. Nebo nevěděla, jestli je to na ní.
„Prosím.“ Řekl jsem už klidněji a předběhl ji.
„Co?“ vylekaně se na mě podívala a vyndala si sluchátka z uší. Ale když jí došlo, kdo jsem, radši sklopila hlavu.
„Ahoj…“
„Ahoj.“ Odpověděla mi potichu. Stále jsem čekal, až se mi podívá do očí, ale asi se za sebe styděla.
„Proč si utekla?“
„Hele…díky, že jsi mě u sebe nechal. Fakt dík, ale teď už musím jít.“ Letmo se na mě podívala a už už mě chtěla obejít a odejít. Ale já jsem jí zastoupil cestu. Zamračila se na mě, ale pořád nic neříkala.
„Můžu tě aspoň někam pozvat?“ Podíval jsem se na ní s otázkou v očích.
Ještě než mě stačila odmítnout, jsem dodal:
„Dlužíš mi to.“
Možná se mi to zdálo, možná ne. Ale připadalo mi, že se usmála. Lehce, ale přece jen.
„Mám jenom chvíli…“ pomalu přestávala vzdorovat.
Seděli jsme u stolu ve Starbucks a oba mlčky usrkávali latte.
„Řekni mi něco o sobě.“ Pokusil jsem se začít konverzaci.
„Proč?“ hodila po mně pohledem.
„No, já nevím. Třeba by pro začátek stačilo tvoje jméno.“ Sledoval jsem ji s nevinným úsměvem a držel nádobu na latte v obou rukách. Prohlížel jsem si ji. Měla dlouhé černé řasy. Oči obtažené černou linkou. Vlasy měla spuštěné na ramenou a jejich konce se lehce vlnily. Na hlavě měla tmavě zelený baret. A na rukou spoustu náramků, přívěsků a prstýnků. Měla modrý šátek, světle hnědé volné tričko. A upnuté legíny. Slušelo jí to.
Když si všimla, že si jí prohlížím, konečně mi odpověděla.
„Ehmr…no, já jsem Ap, teda April.“ Řekla trochu zaraženě.
„Já jsem Patrick.“ Natáhl jsem k ní ruku a ona ji trochu ostýchavě chytila.
Ještě chvíli jsem se s ní snažil komunikovat a pak se zvedla a řekla, že musí jít.
„Díky za pozvání.“ Řekla, když kelímek vyhazovala do koše.
„Uvidíme se ještě někdy?“ řekl jsem jako by do prázdna, ale ona se otočila.
„Možná.“ Lehce se usmála. Asi se snažila o to, abych poznal tu přetvářku, ale sama věděla, že to bylo opravdové. A bylo by vždycky, ať už by se snažila jakkoli by chtěla.
Zaplatil jsem a i s nákupem jsem se vrátil domů. Už dlouho se mi nestalo, že bych se jen tak usmíval. Bezdůvodně. I když vlastně ne bezdůvodně…
