VI.
Z jejího pohledu:
Měla jsem sto chutí se otočit na podpatku a rychle odejít, ale nezmohla jsem se na nic. Jen jsem na něj tupě zírala.
„Čau Ap. Změnila ses.“ Jen tak prohodil a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.
Žádná reakce by nebyla správná. Nic jsem mu na to neodpověděla. Jen jsem se mu dívala do očí. Hledala jsem v nich alespoň náznak viny. Alespoň malou opravdu malou jiskřičku toho, že by ho to snad mohlo mrzet. Strašně mě popuzovalo to, že někteří lidé jsou tak bezcitní.
Mlčky jsem odhodila prázdný kelímek na zem a otočila se.
Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Už k němu nic necítím. Možná tak opovržení, lítost. Ale to je všechno. Měla jsem chuť se usmát, najednou mi bylo líp. Jakoby ze mě spadlo nějaké břemeno. Těžký balvan z pocitů a hlavně z bolesti. Lehce jsem vykročila, ale ještě jsem se na něj otočila.
„Za to ty vůbec ne.“ Lhostejně jsem prohodila a opovržlivě se na něho usmála.
Jsem volná.
Ta tíha byla pryč. Ten smutek. Ta doteď nepřekonatelná potřeba brečet.
Byla jsem v pohodě. Jednoduše v pohodě.
Rozhlížela jsem se, ale Joana nikde. Ani nikdo známý tu nebyl. V celém domě hrála hudba. Bylo slyšet sotva půl slova. Rozhodla jsem se, že se tu trochu porozhlédnu. Vyšla jsem schody a nakukovala do každého pokoje. Snad i ve sklepě byli líbající se páry. Byla jsem na konci chodby přímo u pokoje Joany. Opatrně jsem stiskla kliku, ale dveře stejně mírně zaskřípaly. Na posteli ležela nějaká holka a na ní kluk. Hned, jak se na mě podívali jsem je oba poznala.
„Jak si jenom mohla?“ Vypravila jsem ze sebe překvapivě chladně. A pohled jsem zabodla do Joany ležící pod Johnem.
„Ap,..“ Řekla chraptivě. „…promiň.“
Neváhala jsem a otočila se k odchodu.
„Si to teda užijte.“ Naposledy jsem je sjela pohledem.
Vyrazila jsem ze dveří jako blesk. Vyhýbala jsem se lidem a rychle scházela schody. Byla jsem skoro ve dveřích, když mě někdo chytil za ruku. Otočila jsem se.
„Co po mně sakra ještě chceš Johny?!“ vyštěkla jsem na něho.
„Ale notak. Nebuď na mě tak zlá.“ V očích se mu zalesklo a nasadil štěněčí výraz.
„Nech mě nepokoji.“ Řekla jsem nabroušeně a vytrhla se mu ze sevření.
„Fajn. Jak chceš,“ prohodil s úšklebkem. „ale nevidíme se naposledy.“
Ježiši. Joana a Johny. Joana a Johny. Joana a Johny. Neustále mi běhalo hlavou. On mi byl ukradený, ale Joana? Myslela jsem, že ví, co se stalo. Čeho on je schopnej.
Byla tma a já ponořená ve zmatku svých myšlenek jsem se vydala domů. Neměla jsem chuť tam zůstat. Po tom, co jsem měla tu možnost vidět. Šla jsem podél řady stejnobarevných domků. Ani jsem si neuvědomila, že jdu docela pomalu. Prostě jsem šla a nevnímala okolí.
Najednou mě někdo vtáhl zpátky do reality. Lekla jsem se. Snažila jsem se vzpírat, křičet, prostě utéct. Ale útočník mi ruku držel na ústech a druhou svíral ruce podél těla. Odtáhl mě k popelnicím do jediné uličky, kam nesvítily lampy. Bylo šero. Po tvářích mi začaly stékat pramínky slz smíšené s make-upem. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale svaly mi ochabovaly. Proti němu jsem neměla šanci. Přimáčkl mě na studenou zeď. Ruce přitiskl nad hlavu. A já ho poznala. On mi nikdy nedá pokoj!
Šel z něho strach.
„Nevzpírej se! Nebo to pude po zlym!“ sykl mi do obličeje. „Nedostal jsem tě předtim, dostanu tě teď! Neříkej mi, že nechceš, vidim to na tobě.“ Zlověstně se zasmál. A začal mě líbat na krku.
V návalu odvahy jsem ho kopla do břicha. Jeho sevření povolilo. Vysmekla jsem se mu a pokusila jsem se mu utéct.
„Vrať se ty děvko!“ bolestivě se chytl za břicho. Ale hned se za mnou rozeběhl.
„Pomoc! Prosím!! Pomoc..!“ Začala jsem křičet. Zrovna když jsem se otočila jsem škobrtla a spadla na zem. Dohnal mě. On mě dohnal. Byl rozzuřený.
Chytl mě za vlasy a donutil mě vstát. I přes tu všechnu bolest jsem se snažila bránit. Nešlo to.
Je konec. Je konec. Promítalo se mi hlavou a opouštěli mě síly. Nepřestávala jsem křičet. Je to jediná možnost. Jinak si nepomůžu.
Násilím mě čelem přitiskl ke stromu a vykasal mi šaty až nad pas.
