Netradiční škola

4. -vážně, co se děje?

           Všechno vypadalo jako minulý rok, ale ti pozornější si všimli, že i řidič vzducholodě se chová nějak zvláštně. Jako by byl v práci poslední rok. Něco se dělo, ale nikdo nevěděl co a proč. Konečně dorazili a Herobrine je normálně uvítal snažil se aby vše vypadalo zcela normálně, ale i u něj si Netop a Endrue všimli jakési neklidnosti. Po předešlé situaci se ho ale už nepokoušeli ptát a dělali že se nic neděje. Asi tak týden se normálně učili a všichni až na Netopa a Endrua nabývali dojmu že se opravdu nic neděje, opak byl však pravdou, po tomto týdnu učení jim jednoho dne Herobrine řekl.

         „Milí žáci nastal ten pravý čas abych vám řekl co se děje." Řekl to tak vážně, že i když byla přestávka všichni ztichli, přišli k Herobrinovy a poslouchali.
       „O velkých prázdninách se stala velice nečekaná věc, z nedaleké školy mi přišla nabídka na jakési olympijské hry mezi naší a jejich školou. To by ale vůbec nevadilo kdyby na té smlouvě nebylo napsáno malým písmem že výhra pro vítěze je sousední škola, podepsal jsem to protože jsem si toho nevšiml a až potom co ředitelka četla celou smlouvu uslyšel jsem, co jsem stvrdil svým podpisem."

        Po  chvíli naprostého ticha se ozval netop. „To ale znamená, že přijdete o..." „ Ano je to tak Netope, přijdu o svůj domov."  chvilku se odmlčel a potom dodal „...již podruhé." Všichni se po těchto slovech dívali střídavě na Netopa a potom na Herobrina nechápavým výrazem. Nakonec je Herobrine požádal aby se všichni odebrali do svých pokojů, po cestě jim netop řekl: „dneska po večerce se za mnou stavte, vysvětlím vám o co jde." Po večerce se tedy všichni dostavili do Netopova a Endruova pokoje. A Netop začal: „víte když byl Herobrine ještě malý asi tak jako teď my"... Po pár minutách vyprávění Netop konečně skončil. „No a to je celý problém těchto Olympijských her... Nesmíme prohrát."
         A  hned druhý den začal Herobrine s přípravou na olympiádu.

Trénovali už nějaký ten týden. Nejhorší na tomto tréninku bylo, že Herobrine poslední dobou nemohl spát, protože byl nervózní a potom byl na trénincích čím dál tím víc přísný, nedochvilný a hlavně nemožně vystresovaný. Bál se o svůj domov, o svoji školu. „A to toještě ani nezačalo." Poznamenal Netop.
            Po několika těchto trénincích se začalo ukazovat, že pigman se fláká nedělá nic naplno a celkově se chová jinak, přitom předtím byl on tím kdo chtěl víc a víc trénovat. Až za ním Herobrine zašel a zeptal se ho proč už nedělá věci na plno, proč se fláká. Pigman odpověděl naštvaným hlasem „před týdnem jsem volal domu, jak se jim daří a obdržel jsem špatnou zprávu. Moje máma je nemocná a nikdo neví co s tím má dělat. Nebudu pracovat, dokud  mámě něco bude a pokud nechcete přijít o školu tak s tím laskavě něco udělejte." Při těch slovech se  ještě více naštval a odešel k sobě do pokoje.
          Herobrine nevěděl co má teď dělat, byl překvapen jeho drzostí, nechal ale ostatní cvičit a sám šel do svého pokoje a přemýšlel a přemýšlel. Jelikož nevěděl jak se nemoc projevuje nemohl vynalézt lék, jediná možnost byla se zeptat. Ostatní kluci už skončili s tréninkem a byli na pokojích. Herobrine se tedy sebral a zašel za pigmanem který byl v pokoji zrovna sám a zeptal se ho „Pigmane mám na tebe jen jednu otázku." Pigman se otočil a řekl „o co jde? " „Chtěl jsem se  jen zeptat, jak se projevuje ta nemoc u tvé matky?" „ Jako kdyby hořela je prý horká i na dotek a spí, pořád jen spí."
       „ Děkuji za informaci pokusím se najít  nějaký lék ale nic nemohu slíbit." Poté se odebral znovu do pokoje a celou noc něco kutil. Když nastalo ráno měl konečně hotovo. Otevřel klec se svou rybenkou a řekl jí : „běž do netheru číslo popisné 345 druhé patro." Poté se rybenka vytratila a Herobrine mohl jít v klidu na snídani.

            Nikdo se ho neptal kam odešel a proč? Protože věděli že by to zřejmě nemělo cenu. Pigman ale nepřišel a čekal na pokoji na nové zprávy z domova. Herobrine jako kdyby nevěděl že pigman chybí, začal další trénink. Po velké přestávce pigman přiběhl a řekl Herobrinovi. „Děkuji za to že jste vyléčil mojí mámu. 😀 Jsem vám velice vděčný."  Herobrine se jen pousmál ale neřekl ani slovo.

        Olympiáda se pomalu, ale jistě blížila a Herobrine  z toho nátlaku nemohl již ani usnout. Nechodil na jídlo a valnou většinu dne byl zalezlý ve svém pokoji, bál se, bál se čím dál tím víc a vypadalo to že to psychicky nezvládne ani do toho zahájení.

          Už zbýval jen jediný den do zahájení olympijských her, Herobrine si  v ten den všechny své kluky svolal a řekl jim:„Kluci máte za sebou kus práce, těžké práce a chci vás požádat, ne jako váš učitel, ale jako člověk který nechce přijít o domov,  prosím pokuste se vybojovat první místo, můj dům, naši školu a moje velké uznání. Pamatujte, že nemohu udělat nic víc a vše je teď ve vašich rukách, celá moje i vaše budoucnost je teď na vás. To je vše. Teď běžte, odpoledne ať jste nastoupeni tady, přijdu a dovedu vás na místo zahájení." „...Snad..." Pomyslel si Herobrine.