Netradiční škola

11.Kapitola- Děkujeme

        A co vlastně udělal?! Chudák Herobrine to nerozdýchal. Nejdříve zbledl, jako nově natřená bílá stěna a potom... omdlel. Endrue ho ihned teleportoval do jeho školy, do jeho pokoje. Poté se vrátil zpět za ostatními kamarády, kteří jen nehybně stáli a zaraženě přemýtali co teď, po chvíli se všichni tiše sebrali a odešli. Bylo jim Herobrina líto a hlavně nevěděli co s nimi teď bude. Neměli na vybranou, museli jen čekat až se Herobrine probere a řekne co bude dál. Když odcházeli slišela nadšené výkřiky holek, radujících s z vítězství. „Oni ani nevědí, co tím způsobily!" Křikl jakoby na ně naštvaně zombie.
        Ale Endrue s Netopem to prostě nenechali náhodě, nebo spíš učitelčině náladě. Vydali se tedy do holčičí školy a zaklepali. Zprvu se nic nedělo, ale potom jim otevřela učitelka. „Pojďte dál," řekla milým hlasem „, co potřebujete?" Zeptala se„My jsme se vás přišli na něco zeptat." Odpověděl Endrue.  „Dobrá pojďte za mnou, sedneme si a probereme to." Pokračovala učitelka. Kluci šli tedy za učitelkou do jejího pokoje, který byl nachlup stejný od Herobrinova. Oba si tedy sedli a Netop na učitelku vykřikl. „ Proč, proč chcete Herobrinovi zničit život, proč mu chcete vzít jeho domov? On o něj přijde už po druhé, víte vy  o tom vůbec?!" Byl totiž dost naštvaný a ani se mu nechtělo předstírat jakoukoliv zdvořilost. „ Uklidněte se, chápu že vás znepokojuje, to co se stalo a co se má stát. Je to váš učitel a očividně již víte o jeho temné a smutné minulosti.
        Vy ale neznáte tu moji. Jsem tedy nucena vám ji vypovědět, poté možná pochopíte proč jsem udělala to, co jsem udělala a napsala to, co jsem napsala.  Když jsem byla malá asi tak jako vy teď, chodila jsem také do této školy. První rok skončil a my jsme se všichni už těšili domů, já obzvlášť, když jsem ale přijela nikdo tam nebyl. Běžela jsem domu a doufala že tam budou...Nebyli. Přijeli až ráno ale ne sami. Přivezli s sebou i mého bratra a vašeho učitele... Herobrina. On mě také připravil o rodičovskou přízeň, vyhnali i mě, musela jsem se dostat zpět do školy a udělat si z toho nový domov. Zapomenout." Povzdechla si učitelka smutně „Vzducholoď ale mezitím již odletěla a já musela celou tu cestu  jít sama, po svých. Zůstávala jsem ve škole každé prázdniny a postupem času jsem si vydělala dost abych si mohla postavit vlastní dům, v tu dobu jsem byla již zcela dospělá. Školu jsem nakonec také zdědila a začala zde vyučovat. S  Herobrinem stále nevycházím v dobrém vstahu a vzhledem k tomu, že i on přišel o domov podobným způsobem, chci ho o něj připravit znovu. A o to zde celou tu dobu šlo, pouhý spor z dětství. Teď už to asi chápete."
        „To ale na situaci, že se z toho Herobrine doslova zhroutil, vůbec nic NEMĚNÍ!!" Řekl naštvaně Netop. „Ale mění, mění" Pokračovala klidně učitelka. „A co?!  Co tak důležitého mi na tom uteklo?!" Nepřestával naštvaně Netop. „To je jedno, dostaňme se nyní k tomu podstatnějšímu." Pokračovala učitelka s klidem. „ To tedy jedno není, co tak důležitého mi na vašem příběhu uteklo, že to mění celou nastalou situaci a pomíjí Herobrinovo zděšení z prohry bereme-li v potaz to, že tím podruhé přijde o domov?!"
         „Počkej Netope, k čemu důležitějšímu se máme dostat?" Řekl Endrue, který byl o něco klidnější než Netop, ale i on byl slušně vytočený. „No dostaňme se k tomu, že mám trochu jiné plány, během olympijských her jsem totiž dostala ještě pár podnětů k přemýšlení." „Jaké přesně podněty máte na mysli?" Zeptal se udiveně Endrue.  „No víte, dlouho jsem přemítala o mém i Herobrinově dětství a dospěla k závěru...že tím, že Herobrina zruinuji nic nezískám, rodičovskou přízeň mi to nevrátí, dětství nezlepší, ani nezmění minulost a v podstatě pokud by se nic z toho nestalo, nikdy bych nepoznala tuto skvělou školu i mé skvělé žačky."
        „A co tím naznačujete?" Zeptal se Endrue se zájmem. „No v podstatě tím nenaznačuji nic. Zkráceně řečeno, po tom co se stalo, jsem se rozhodla pro jiné vyřešení záležitosti." „ Stále vás asi dobře nechápu." Řekl Endrue.  „ dobrá řeknu to jinak, prostě jsem se rozhodla, že Herobrinovi jeho školu nechám." „OPRAVDU?!" Vykřikli oba kluci najednou. „ Ano, a když už jste tu, doneste Herobrinovi toto," A podala Endruovi obálku s dopisem pro Herobrina. „, a ještě jedna prosba, prosím neříkejte to Herobrinovi, má se to dozvědět až na naší schůzi." „To se nedá slíbit," Řekl ještě trochu naštvaně Netop. „ale i tak vám děkujeme za to co jste pro Herobrina i pro nás udělala." „Nashledanou a ještě jednou děkujeme." Odpověděl Endrue při odchodu ze školy.

Budu ráda za každé přečtení👁, hlas⭐️ nebo komentář 💬 ty potěší asi nejvíc, jelikož se dozvím zda se vám příběh líbí, nebo jestli to chce nějakou úpravu😃😁 Jak jste si myslely že to dopadne?! A jak si myslíte že to opravdu dopadne?! Napište do komentářů😀🤗😀