Netradiční škola

13.kapitola- Zchůzka na louce

      
Ráno se jen tak koukám na Wattpad a najednou... 200 přečtení. Lidi moc děkuji! Jste úžasný!
Užijte si poslední příběhovou kapitolu. Doufám že se vám bude líbit!
Ještě jednou mooooc děkuji a zatím ahoj.🙂
         Po uplynutí jednoho měsíce se měl Herobrine dostavit na tu louku, na kterou měl tak špatné vzpomínky, problém byl v tom, že se kluci ke svému učiteli nedostali a tak mu nemohli říci co se stane, byl proto vystrašený a hrozně se bál. Pro jídlo si totiž obvykle chodil jen v noci, vyhýbal se kontaktu s kluky, nechtěl aby ho takto vyiděli. „Dokážu tam vůbec přijít?! Nezblázním se cestou?! Nezbláznil jsem se už teď, že mluvím sám se sebou?!" Ptal se vduchu Herobrine.
Zdrcený Herobrine nakonec vystoupil ze svého pokoje, opustil školu a pomyslel si: „Sbohem má školo, můj milovaný domove. Doufám ve vlastním zájmu že tam ani nedojdu, že znovu omdlí, že ta slova neuslyším znovu.." S takovýmito chmurnými myšlenkami opouštěl Herobrine svůj domov. Došel až ta to místo, až na tu osudnou louku. „No a jsem tu, už mě nic nezachrání, znií mě znovu, schodí mě na kolena, pokud to řekne znovu. Už nemohu dám. Vše zkončí tady a teď. V tento moment." Pomyslel si. Řiditelka už tam byla, seděla na velké dubové kládě na kraji lesa. Herobrine se roztřásl a myslel že to nedokáže, že se ke své sestře nedokáže ani přiblížit. Nakonec ale pomalu vstoupil na louku, až došel ke kládě na které jeho sestra seděla. Sedl si nepřítomě vedle ní a třásl se strachem. „Možná že by bylo lepší, kdyby mu to kluci řekli. Nechci ho vidět takhle, i když to bylo to co jsem zprvu chtěla ze všeho nejvíce" pomyslela si učitelka.
„Vypadáš strašně Herobrine, jako kdy jsi už asi týden nespal." Řekla mu. „ A myslíš, že jde spát v takovéto situaci?" řekl Herobrine, náramně zdrcený a vylekaný co se bude dít „Máš na mě asi tak 2 minuty, možná ani to ne. Potom zřejmě omdlím a budu doufat, že už se nikdy neprobudím, jelikož realita se mi bude jen a jen vysmívat do očí, stejně jako ty." Herobrinova sestra se pousmála a potom řekla. „ Nevím jak bych se zachovala kdybys opravdu omdlel, ale určitě bych se ti nesmála, až by ses znovu probral. I když se mezi námy stalo, to co se stalo, jsi pořád můj bratr. A věř tomu nebo ne, bála jsem se o tebe, když jsi na tom vyhlášení omdlel. Dokonce jsem doufala že ti kluci řeknou to co jsem jim řekla já. Myslím že si pamatuješ na orientační běh, poté co jsi vyběhl pryč, do toho deště, hledala jsem tě, bohužel marně." Potom ale řekla velmi vážným hlasem. „Vím to totiž až moc dobře, vím jaký jsi a jak tě tyto ztráty mohou zcela zlikvidovat. Nezlob se, ale právě proto jsem tyto hry vymyslela a uskutečnila. Doufala jsem že prohraješ, abych se ti pomstila za mé mládí. Za to co jsi mi provedl s rodičovskou přízní i za ty 3 dny chůze do mé školy. Za to všechno jsem se ti chtěla pomstít. A teď se ti za to moc omlouvám. Během her jsem tě lépe poznala, poznala jsem na tobě vše, i to že ses při nich moc dobře nevyspal, ano bylo to vidět, hodně. Byl jsi opravdu hodně vynervovaný a i když jsem se ti chtěla pomstít, tak daleko jsem zajít opravdu nechtěla.
" Herobrine jen tiše seděl vedle své sestry a poslouchal. Byl znovu o něco bledější než obvykle, ale zároveň hrozně zmatený tím co chce jeho sestra vlastně říci. Jeho sestra to ale hned poznala. „Výš," pokračovala řiditelka „ po tom co jsem zjistila, že opravdu vyhraje má škola, nevěděla jsem zprvu zda mám být ráda a nebo jestli mám vymýšlet jak z toho ven. Po tom, co jsem tě uviděla jsem se rozhodla a to jak vypadáš teď během v mém úmyslu podporuje. Dospěla jsem tak k názoru... že toto není nejlepší řešení... Hoďme naše staré spory za hlavu, vykašleme se na vzájemnou nenávist a začněme si vzájemně pomáhat. ŠKOLA ŠKOLE, MOB MOBOVI! Co ty na to...bratře?" Svou poslední větu považovala jen za zdvořilost, jelikož věděla že Herobrine bude hned, co si srovná myšlenky a pocity v hlavě, souhlasit. Herobrine nevěděl co má dělat, nedostávalo se mu slov do úst, nerušil co se s ním vlastně děje, do očís e mu draly slzy štěstí, zároveň byl ale paralizován a nemohl se pohnout a tak jen zmateně kývl.
Potom se řiditelka zvedla a tiše odešla, i ona byla nakonec ráda, že věc dopadla tak, jak doopravdy dopadla. Herobrine ještě nějakou tu půlhodinku seděl bez hnutí na kládě a vstřebával všechny své pocity, myšlenky a dojmy.
V jeho škole se, ale kluci začali strachovat, kde je Herobrine tak dlouho, začalo je dokonce napadat, zda si to učitelka nerozmyslela a Herobrine se z toho nezhroutil nebo se mu nestalo něco horšího.
Poté se Herobrine zvedl, náramně nadšený a potěšený odskákal, ne on neodešel ani neodběhl, on opravdu celou cestu poskakoval do své tak milované školy, kde ho už netrpělivě vyhlíželi. Vrazil do dveří jako střela, nemusel kluky ani nějak svolávat, jelikož všichni stáli u vchodových dveří a čekali. Herobrine vtrhl do školy a všem hned oznámil tu novinku, že jeho škola mu zůstává. Všichni byli nadšení, celou noc nikdo neusnul a všichni oslavovali.
Shodou okolností tímto radostným večerem skončil i školní rok a již za dva dny se všichni spokojeně vezli do svých domovů, se skvělou vyhlídkou na další skvělé roky, ve skvělé škole, se skvělým, i když trochu praštěným učitelem Herobrinem.

___________________________________________________________________________
Věřím, že mnozí z vás dokážou vymyslet nové, další, mnohdy i lepší příběhy z Herobrinovi školy a oživit tak její temná zákoutí i světlá prostranství. Doufám že se najde někdo, kdo tomuto světu dodá novou budoucnost. Kdo vryje další příběhy do tak vratkého osudu tohoto světa plného nadšení, zklamání, ale hlavně mnoha těžkých rozhodnutí. Věřím že se najde někdo s tak bujnou fantazií a vymyslí si vlastní příběh.