Fulfilled dream [HP FF] ✔

VIII. ××× Ráno

Všechny se na mě podívaly. ,,Na co to potřebuješ vědět?" zeptala se Zoe. ,,Musím si k Siriusovi dojít pro tašku." odpověděla jsem s pokrčením ramen, jakoby to nebyl naprosto absurdní nápad. Bellatrix se rozesmála. ,,Holka, ty jseš můj člověk. Tohle je šílenost. Ale jestli chceš, dovedu tě tam." ,,Vždyť se nedostanete dovnitř." namítla Cissa, a zapražila svoji sestru pohledem, čímž dala jasně najevo, že s tím nesouhlasí. ,,No, třeba budeme mít štěstí, a potkáme nějakého ducha, který by pro našeho drahého bratránka došel." zasmála se Bellatrix, a já s ní. ,,Za zkoušku nic nedáme, ne?" ,,Ne, maximálně školní trest a ztrátu pár desítek bodů." přidala se do hádky i Zoe. ,,Zo má pravdu, Bello. Vždyť se s ním uvidíte zítra při snídani." domlouvala nám dál Narcissa.
Nakonec to dopadlo tak, že s Bell urazila, odešla do koupelny, Ciss se ji pokoušela uklidnit, Zoe si vzala z nočního stolku knihu a zalehla s ní do postele, a já jsem si začala vybalovat kufry, protože Cissa měla vlastně pravdu. Jenom její sestra to nepochopila, a dál byla zavřená v koupelně, což bylo zřejmě tím, jak jsme za pár vteřin zjistily, protože se šla sprchovat. Narcissa se vrátila do pokoje a lehla si na postel. ,,Aspoň že ty máš tolik rozumu, abys mě poslechla." povzdechla si. ,,Vždyť jsi měla pravdu. Uvidím Siriuse zítra ráno na snídani. Tak proč bychom tam chodily teď? Navíc je to moc schodů." zasmála jsem se, a Cissa se mnou.
Když Bellatrix vylezla z koupelny, Narcissa se sebrala a šla se taky osrpchovat, a já jsem usoudila, že ani tolik nesmrdím, převlékla jsem se do noční košile a za pár vteřin usnula.
×××
Když jsem se ráno probudila, bylo ještě hrozně brzo, ale mě už se nechtělo spát, tak jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Venku bylo ještě teplo, tak jsem si vzala tříčtvrťáky, sportovní podprsenku a boty, do jedné ponožky jsem si strčila hůlku, což je sice kapku nedůstojné, ale to mi bylo momentálně jedno. Stejně mě pravděpodobně nikdo neuvidí. Svázala jsem si vlasy a vyšla z pokoje.
Ve společenské místnosti ještě nikdo nebyl, čemuž jsem se ani nedivila. Byla ještě skoro tma.
Vyšla jsem na chodbu. Do zmijozelské koleje se vchází potažmo zdí. Tedy, ostatní uvidí pouze zeď, ale když se řekne heslo, na zdi se objeví prázdný rám. Když projdete tím rámem, dostanete se dovnitř. Funguje to vlastně na stejném principu jako překážka na nádraží King's cross, akorát tady je k otevření potřeba to heslo. Z druhé strany je to stejné, samozřejmě bez hesla.
Prošla jsem hradem k bráně, ale ta byla zavřená. Zamířila jsem tedy k postrannímu vchodu a vyšla ven. Bylo šero, ale na obzoru už se začínalo rozednívat.
Rozeběhla jsem se podél lesa, občas jsem vběhla i mezi stromy. U jezera jsem trošku zpomalila, protože jsem si chtěla vychutnat ten pohled, jak se vycházející slunce odráželo na hladině. Naopak když jsem běžela nahoru, zrychlila jsem skoro do sprintu.
Když jsem se blížila k Vrbě mlátičce, všimla jsem si několika osob, jak míří od vrby k hradu. Dvě osoby podpíraly třetí, a čtvrtý běžel za nimi. Poberti. Pohlédla jsem na oblohu. Mezi mraky byl stále lehce rozpoznat doznívající úplněk.