Vampirelock

Sherlockovy vzpomínky 1

poznámka autora: zdrobnělina Mycroftova jména se čte 'Majky' (psáno Mycey) 

Šachová partie se odehrála na můj vkus až příliš rychle a od půlky probíhala jen v mé a Moriartyho hlavě. Během hry jsem se mu snažil vysvětlit, jak jsem přišel na řešení případu, před který mě on sám postavil a zatáhl do něj i Watsona. Sotva jsem oznámil šach mat, Moriarty vypadal, že by mne nejradši zabil. Ani se mu nedivím, vždyť jsem ho taky připravil o veškeré jmění ve prospěch vdov a sirotků v Londýně. Moriarty se neudržel a začal se mnou zápasit. Když jsem ho chytil kolem krku, otevřely se přede mnou dveře vedoucí do sálu a v nich stál Watson. Nebylo jiné cesty. Nohou jsem se odrazil od stolu a přepadl s Moriartym do vodopádu. Při pádu jsem zavřel oči a slyšel profesora ječet strachy. Já však čekal na tvrdý dopad o hladinu zcela odevzdaně, smířený s nevyhnutelným. Zabránil jsem válce a to mi stačilo. Watson se může vrátit k manželce a žít v relativním klidu.

Dopad do kotle vodopádu byl tvrdší, než jsem předpokládal. Cítil jsem, jak jsem si zpřelámal snad všechny kosti v těle, ale můj mozek stále pracoval, stejně tak i srdce. Voda mě vynesla na hladinu a mohl jsem dýchat. Ale věděl jsem, že to je jen otázka času, kdy se mi srdce zastaví, mozek přestane pracovat a obestoupí mne smrtelná nicota. Neměl jsem ani sílu otevřít oči, jen jsem se nechal unášet proudem. Cítil jsem, jak mi srdce zpomaluje.

‚Sbohem živote.' loučil jsem se.

Najednou mě někdo vzal pod rameny a táhl mě ven z vody. Pak jsem ucítil na krku něčí zuby a dech. Co bylo pak nevím, jen si vzpomínám na nekonečný oheň, a jak jsem si pro sebe mumlal, aby ho někdo uhasil. Mozek se mi odmítal soustředit na cokoli jiného. Když konečně oheň ustoupil, otevřel jsem oči. Měl bych být mrtvý, pád z tak velké výšky nejde přežít. Vnímal jsem, jak mám kosti opět celé a mé oči vidí najednou víc než kdy dřív. Venku bylo světlo a viděl jsem každou jiskru od sněhu.

Pokusil jsem se vstát. Než jsem se nadál, byl jsem na nohou. Za sebou jsem uslyšel hlas, ale nemluvil anglicky. Naštěstí jsem se jako dospívající učil cizí jazyky a tak jsem mu rozuměl. Německy mluvící člověk za mnou mi řekl, že je to dost, že jsem vzhůru. Snažil jsem si vybavit svou němčinu, abych mohl odpovědět. Ale než jsem stačil promluvit, člověk vešel do mého zorného pole. Vysoký, bledý, skoro bílé vlasy. Upoutaly mne však jeho oči, protože nebyly přirozené. Byly zbarvené do červena, jako by byly podrážděné.

„Klid, novorozený. Vše ti vysvětlím, pokud mi rozumíš." Řekl.

To už jsem nevydržel a promluvil: „Rozumím vám. Co se se mnou stalo? Proč mi říkáte novorozený?"

Bylo to zvláštní oslovení s přihlédnutím k faktu, že mi bylo už více jak 25 let, skoro 28. Vzápětí jsem se ale vyděsil, protože můj hlas zněl jinak, než jsem byl zvyklý. Byl lehce vyšší a zpěvavější.

„Je dobře, že mi rozumíš. Zachránil jsem ti život a teď je mou povinností tě seznámit s tvým novým životem, který jsem ti dal. Povím ti to teď, protože venku je ještě moc světla. Můžeš stát, pokud chceš, je to pro nás přirozenější. Musíš vědět, že jsi teď jiný než dřív." Začal.

Už se nadechoval, aby pokračoval, ale já mu skočil do řeči: „Vždy jsem byl jiný, to ví všichni, kdo mne znají. Jak to myslíte, že je venku moc světla? Na co je světlo? A jak to myslíte, nový život?" divil jsem se. Mozek mi chápal věci rychleji než dřív, ale i tak mi unikal smysl těch slov.

„Kolik toho víš o záhadných bytostech a nadpřirozených silách?" zeptal se mne muž s rudýma očima.

„Nic takového není, vše má své logické vysvětlení, že za vším stojí živý člověk." Odsekl jsem.