Vampirelock

Katiny vzpomínky 3

Po dvou měsících jsem se vrátila. Naučila jsem se pořádně skrývat a lovit. Do Bath mě přivedly myšlenky na tátu. Chtěla jsem ho zase vidět, přijít k němu v noci a znovu si hrát na jeho sen. Když jsem se rozhodla pro návrat, odpustila jsem si lov, aby mi oči ztmavly a táta se tak moc nepolekal. Dovolím mu, aby mě viděl. Svítalo a musela jsem se ukrýt. Dveře se pohnuly a vítr mi pod nos zavál vůni lidského těla. Tátova vůně. Vždy voněl po lécích. Najednou jsem ho uviděla. Byl oblečen do černé, na rukávu měl pásku a podle výrazu tváře se už dlouho nesmál. Věděla jsem proč. Musím mu tak chybět.

‚Byl stejně smutný, když umřela maminka?' blesklo mi hlavou.

Vydržela jsem v úkrytu celý den bez pohnutí. Večer se táta vrátil domů a nalil si sklenku brandy. Když ji vypil, odešel do ložnice. Vplížila jsem se dovnitř a sledovala ho, jak se uložil ke spaní. Měl v pokoji tmu a toho jsem využila. Vešla jsem dovnitř jako stín.

„Ahoj, tati." Pozdravila jsem ho. Táta se otočil.

„Kate? Kde jsi?" rozhlédl se. Rozsvítila jsem petrolejku a nechala malý plamínek. Aby nebylo hned poznat, že se mi třpytí kůže, když na ni dopadne světlo.

„Tady jsem." Usmála jsem se. Tátovi zasvítily oči. Na tváři se mu rozlil úsměv.

„Ah, Kate. Tolik se mi stýská." Vydechl a chtěl vstát, ale zastavila jsem ho.

„Zůstaň, kde jsi, prosím. Jsem jen sen. Když se přiblížíš, rozplynu se." Varovala jsem ho.

„Tohle nemůže být sen, sotva jsem se chystal usnout." Namítl táta.

„Sníš s otevřenýma očima. Jsi unavený." Pokusila jsem se lhát.

„Nejspíš ano. Jsi pořád stejně krásná, jakou si tě pamatuji." Usmál se táta.

„Taky mi moc chybíš, tatínku. Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku." Přiznala jsem se.

„Jak se to vezme. Držím za tebe smutek. Protože jsi byla moje jediná dcera, rozhodl jsem se, že budu truchlit dva roky." Řekl táta.

„Stejně jako u maminky? Za ní jsi taky tak dlouho držel smutek?" chtěla jsem vědět. Pitomá otázka, ale zeptat jsem se musela.

„Ano. Maminka zemřela, když ti bylo 6 let. Tenkrát jsem si myslel, že se už nebudu smát, ale ty jsi mne dokázala vždy pobavit a donutila mne zapomenout na smutek. Teď mám ten pocit zpátky. Bojím se, že už nemám pro co žít. Předtím jsem žil pro tebe, teď nemám nikoho." Sklopil táta hlavu.

„Takhle nemluv. Jsi muž v nejlepších letech. Slíbil jsi mi, že budeš žít dál. Mohl by sis někoho najít a začít znovu." Navrhla jsem. Myšlenka na to, že se jednou doslechnu o tom, že se táta znovu oženil, mi nebyla příjemná. Ale je to možnost, jak by táta našel ztracené štěstí.

„Myslíš to vážně, Kate? Chceš, abych se znovu oženil?" podivil se táta.

„Teta Irene ti určitě navrhovala něco podobného." Zkusila jsem to.

„Popřemýšlím o tom. Ale smutek kvůli tomu rozhodně krátit nebudu. Na to jsem tě měl až příliš rád." Slíbil táta.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale uslyšela jsem v hale kroky. Pak jsem ucítila čerstvou krev. Lupič v našem domě. To se nenechá jen tak. Musím tátu ochránit. Dveře byly naštěstí pootevřené.

„Co to bylo?" podivil se táta a odvrátil ode mne hlavu, jak zaslechl něco spadnout.

Využila jsem toho momentu a skryla se za křeslo. Pak jsem se vrhla do haly. Jasně. Maskovaný muž nehodný života.

„Mazej pryč." Zasyčela jsem na něj šeptem.

„Nic mi neuděláš. Mám zbraň." Řekl muž.

„Tohle je můj dům a ty tu nejsi vítán. Odejdi nebo to bude horší." Pohrozila jsem.

„Tak fajn." Povzdechl si muž a vytáhl revolver.

Rychle jsem mu ho vyrazila z ruky, zlomila mu zápěstí a chytila ho pod krkem. Druhou rukou jsem mu vyhrnula masku, abych se dostala ke krku. Pokud bude ticho, táta usne a bude si myslet, že to patřilo do jeho snu. Zlomila jsem muži vaz, aby nekřičel a pak vysála jeho krev. Konečně jsem se napila a bylo mi dobře.

Teď jen stačí uklidit mrtvolu. To mi docela jde.Opustila jsem domov a odnesla lupiče k nedaleké rokli. Tam jsem hoshodila dolů. Ta rokle je známá tím, že se v ní občas někdo zabije, prototam čas od času uklidím svou oběť.

Dva roky utekly jako voda. Vracela jsem se právě z vydařeného lovu zpátky do Bath. Zajímalo mě, jestli táta jde dál, když ukončil smutek. Když jsem ale dorazila do města, bylo zahaleno do černé. Vytáhla jsem si šál přes obličej a vmísila se mezi lidi.

„Promiňte mi, co se stalo? Někdo zemřel?" zeptala jsem se jedné ženy, která stála nejblíž. Žena se na mne otočila.

„Asi jste zdaleka, že to nevíte. Zemřel náš nejlepší lékař. Doktor William Watson. Chudák, před dvěma lety mu zavraždili dceru Catherine a on se z toho nervově zhroutil. Nedokázal se přes tu ztrátu přenést a včera se zabil. Vrazil si nůž do srdce." Svěřila se. Byla jsem ráda, že jsem nesmrtelná, protože jsem nemohla omdlít, nebo zalapat po dechu.

„Děkuji. Byl to asi skvělý lékař, když za něj drží smutek celé město." Poznamenala jsem a pokusila se dát do hlasu lítost.

„Byl to nejlepší lékař v Bath. Přišel k nám až z Londýna hned po té, co se oženil. Vlastně měl hroznou smůlu. Jeho manželství netrvalo dlouho, jen 7 let. Takový lékař už v zemi není. Velká škoda, že mu jeho žena nedala syna." Povzdechla si žena a utřela si oči do kapesníčku.

„Ano, to je velká škoda. Ještě jednou vám děkuji." Souhlasila jsem s ní.

Šla jsem pomalu davem dál. Co to se mnou je? Proč mám najednou touhu zlikvidovat celé město? Takhle upír prožívá ztrátu blízkého člověka? Proč si táta sáhl na život, když mi dal naději, že se pokusí začít znovu s jinou ženou? Proč jsem se jen nevrátila o den dřív? Mohla jsem ho zastavit. Mohla jsem se s ním rozloučit, kdybych přišla pozdě. Nebo se ho pokusit proměnit v upíra. Ale ne, to je až moc šílená myšlenka, já životy jen beru. Musím pryč. Ani nechci vidět tátovo tělo, zabila bych v návalu žalu všechny v místnosti.

Utekla jsem z města a běžela směrem ke Cornwallu. Tam jsem ještě nebyla a není tam moc lidí. Vybrala jsem si jednu malou vesničku a celou ji zmasakrovala. Všechny jsem zabila a některým vysála krev. Jednala jsem jak zbavená smyslů.

Když jsem se vyřádila, zmizela jsem z Anglie.Abych se neprozradila, už jsem nikdy nedala průchod svému hněvu a frustraci.Zabíjela jsem jen ty nehodné, když jsem měla žízeň. Cestovala jsem po Evropě asnažila se na vše zapomenout. Pravidelně jsem se vracela domů, abych šla natátův hrob. Vždy jsem tam vydržela hodinu, během níž jsem se neustále omlouvalaa prosila za odpuštění, že jsem ho nechala samotného a nestihla se vrátit, nežrána dopadla.

Po deseti letech jsem se rozhodla vydat do Londýna.Chtěla jsem mezi lidi, žít chvíli jako obyčejný smrtelník jen s tímrozdílem, že piju krev. Do nosu mě udeřila divná vůně. Kromě lidských pachů tubyl i jeden zvláštní, silnější. Byla to směs tabáku a něčeho, co neumím popsat.Ale jedno mi je jasné. Žije tu jiný upír. Musím doufat, že na něj nenarazím.Zabila jsem pár lidí a dny pomalu míjely. Jednoho dne jsem ale ten pach ucítilaznovu a silněji než předtím. Ten upír mne sleduje. Chce mne ulovit? Nedám svůjživot jen tak. Nejdřív si mne musí chytit.