Vampirelock

Katiny vzpomínky 2

O pár dní později jsem šla z práce domů. Bylo už chladno a pod sukni mi vál studený vítr. Jako vždy jsem prošla tu samou trasu a blížila se k domovu. V jedné ulici u parku však přestala zářit lampa. To bylo podivné.

„Tady jsi." Zaslechla jsem za sebou. Prudce jsem se otočila. Přede mnou stál Eustace Prince.

„Co tu děláte?" dostala jsem ze sebe.

„Čekám na svou pomstu." Zle se usmál Eustace.

„Pomstu? Proč? Jen proto, co jsem řekla?" podivila jsem se. Eustace mě chytl za ruku.

„Urazila jsi mě. Za to zaplatíš." Vrčel.

„Prosím, vezmi si mé peníze a nech mne jít. Tatínek si bude dělat starost, kde jsem tak dlouho." Zkusila jsem to jinak.

„Pak ti doktor neměl dovolit být tak otevřená a moderní. Škoda, že je pryč ta krásná doba, kdy se dcery vdaly jen se souhlasem rodičů, a dívky se nikdo neptal, zda chce nebo nechce. V jaké době to žijeme, že si žena může dovolit říct svůj názor?" nakrčil Prince nos.

„Je polovina dvacátého století. Ženy začínají pracovat a jsou si s muži rovny. I my máme svá práva, která jste nám tak dlouho upírali." Řekla jsem příkře.

„A v tom je ta potíž. Muž má rozhodovat a ne žena. Kdo vždy vládl? Král, tedy muž. Kdo je papežem? Opět muž. Kdo sedí v parlamentu? Samí muži. Ty teď zaplatíš za tu urážku, Catherine Watsonová. Když tě nemohu mít já, nebude tě mít nikdo." Zahrozil a v ruce se mu zableskl nůž.

„Prosím, jsem ještě mladá. Můj život sotva začal." Sepjala jsem ruce a padla na kolena.

Eustace se jen zasmál a udeřil mne přes tvář. Jen jsem se narovnala, cítila jsem, jak mi do těla vrazil to studené ostří. Přímo do srdce. Instinktivně jsem ho chytila za ruku. Ucukl před mou rukou a pustil nůž. Díky tomu, že jsem zdravotní sestra, jsem věděla, že nůž nesmím vytáhnout. Okamžitě bych vykrvácela a zemřela. Eustace mi kopl do nohy a já se poroučela k zemi. Zády jsem narazila o sloup zhasnuté lampy a nůž se posunul. Vnitřní krvácení. Tak na to tedy zemřu. Dívala jsem se na svého vraha.

„Já se vrátím a budu tě strašit. Budeš litovat toho, co jsi udělal." Pohrozila jsem mu tiše.

„To pochybuju, protože posmrtný život není. Měj se." Ušklíbl se Eustace, nasadil si klobouk a odešel.

Dech se mi začal zpomalovat a opouštěly mě síly. Cítila jsem, jak mi po blůze teče krev, protože nůž se zase posunul a ruce mi ochable ležely podél těla. Zavíraly se mi oči.

‚Táta. Co bude s tátou?' byla moje poslední souvislá myšlenka.

„Děvče. Děvče, slyšíš mne?" slyšela jsem hlas. S námahou jsem otevřela oči. Nade mnou stál anděl v ženské podobě.

„Mohu ti pomoci." Řekla žena.

Vnímala jsem, jak mne zvedla do náruče a někam mne nese. Víčka mi klesla. Je konec. Ale copak je smrt tak bolestivá? To mi žádný pacient neříkal. Měla bych cítit úlevu, osvobození a ne plameny, které mi olizují tělo. Takovou smrt nechci. Neměla jsem tušení, jak dlouho mě oheň držel ve své moci, ale když konečně polevil, oddechla jsem si. Konečně smrt. Ale proč najednou slyším ty zvuky?

Otevřela jsem oči a posadila se. Byla jsem ve sklepě nějakého domu. Podívala jsem se na sebe. Pořád jsem měla na sobě to samé oblečení, ve kterém jsem odešla z práce. U srdce jsem si všimla stružky krve. Dotkla jsem se jí. Drolila se, je to stará a zaschlá krev. Vstala jsem z podlahy a rozhlédla se. Měla jsem ostřejší zrak než kdy dřív. Na stole uprostřed místnosti ležel list papíru. Šla jsem k němu. Pohybovala jsem se rychle, to bylo zvláštní. Byl to dopis od anděla, ve kterém mi sdělovala něco neuvěřitelného. Že mne změnila v nesmrtelnou upírku. Přidávala také varování, že nemám vycházet na přímé sluneční světlo a mou potravou je krev.