Vampirelock

Setkání v roce 2005

Při jedné lovecké výpravě potkal Kate. I ona se vracela do hlavního města království. Čistě náhodou si oba vybrali stejné stádo jelenů. Zaslepeni loveckou vášní se na sebe vrhli a začali se prát. Vrčeli na sebe a rozdávali rány pěstí. Nikdy však rána nedopadla, obratně se jim vyhýbali. Kate byla přece jen o 54 let mladší, rychlejší a mrštnější, takže se jí podařilo dostat Sherlocka na lopatky. Přišpendlila ho k zemi a nadechla se. Do nosu ji udeřila povědomá vůně tabáku.

„Sherlocku?" podivila se.

„A koho jsi čekala? Jistěže jsem to já, Kate. Kdo jiný by lovil zvířata?" ušklíbl se Sherlock a shodil ji ze sebe. I on poznal její květinovou vůni. Kate přistála na nohách.

„Tomu se tedy říká setkání starých přátel. Nepředpokládala jsem, že tě potkám zrovna během lovu." Poznamenala.

„Musím říct, že čas s tebou udělal divy. Změnila ses. Dala ses na zvířecí krev a jdeš s dobou. Sluší ti to." Řekl Sherlock.

„To ano. Jen s tím rozdílem, že si občas dovolím zabít člověka. Šestému smyslu někdy nelze odolat. Můžeš mi věřit, že se už nenechám ovlivnit instinktem, aby mi zrudly oči. To by bylo pro mou kariéru špatné. Jsem však ráda, že tě můžu po tolika desítkách let zase vidět." Pousmála se Kate.

„Tvou kariéru?" pozvedl Sherlock obočí.

„Během let jsem změnila své chování a vystudovala medicínu. Je těžké někdy odolat vůni krve, ale snažím se." Vysvětlila.

„Stala ses doktorkou? Zajímavé." Nadhodil a přistoupil k ní. „Pořád ti vadí, když se tě někdo dotkne?" zeptal se a zvedl ruku.

„Zkus to. Uvidíme." Ušklíbla se Kate. Sherlock se jemně dotkl jejího krku. Původně chtěl vzít do ruky její vlasy. Pod prsty vnímal elektrické výboje. Přejel prsty výš k tváři.

„Zvláštní." Zašeptala Kate.

„Co je zvláštní?" optal se Sherlock.

„Že mi to už nevadí." Řekla Kate a dotkla se jeho tváře. Bylo to tak jiné. Cítila vlnu emocí, které neznala, byly silné a nové. „Sherlocku, můžu něco zkusit?" zeptala se.

„Myslíš na to samé co já? Ty nové emoce?" zkusil to Sherlock. Kate kývla hlavou.

„Tak to zkus." Pobídl ji. Mírně sklonil hlavu a přivřel oči. Jejich rty se setkaly. Nával emocí byl tak silný, že se k sobě přitiskli a líbali se. Kate přerušila polibek jako první.

„Já ..." zakoktala se, vymanila se z jeho sevření a utekla.

Sherlock se pustil za ní. Našel ji na stromě, jak se schovává ve větvích. Vyskočil k ní a zůstal patro pod ní.

„Co se stalo? Proč jsi utekla? Udělal jsem něco špatně?" zeptal se.

„Nic jsi neudělal špatně. Jsem zmatená ze svých citů." Zavrtěla Kate hlavou.

„Myslíš si, že já nejsem zmatený? Pro mě je to taky nové. V předešlém životě jsem byl sám, žádnou ženu jsem nechtěl. Ale u tebe to je něco jiného. Mám pocit, že jsem čekal právě na tebe." Svěřil se Sherlock.

„Proč až teď? Proč to musí být tak silné? Neměla bych to tak prožívat. Je mi 85, měla bych mít rozum." Podivila se. Sherlock k ní natáhl ruku.

„Ne, já bych měl mít rozum, mně je 139, skoro 140. Tomuhle ale nešlo odolat. Líbíš se mi, Kate." Zašeptal poslední větu.

„Za mých časů se říkalo, že od zalíbení je k lásce jen krůček. Myslíš to takhle? Já si nejsem zcela jistá, ale pokud své emoce chápu správně, něco k tobě cítím. Taky se mi líbíš, Sherlocku." Dostala ze sebe Kate. Sedla si na větev a uchopila jeho ruku, co k ní natahoval. Projel jí ten samý pocit elektřiny. Sherlock se vytáhl za ní a sedl si vedle ní.

„Řekni mi, co cítíš." Požádal ji.

„Jsem zmatená, chtěla bych být s tebou a zároveň utéct pryč, ale trápila bych se, co s tebou je. Kdyby to bylo možné, srdce by mi divoce bilo. Chtěla bych tě políbit, ale nechci ranit tvé city. Já nevím, těžko se mi to říká." Uhnula Kate pohledem. Vlasy jí padly do obličeje jako závoj.

„Kate, podívej se na mne, prosím." Slyšela jeho hlas. Poslechla.

„Chceš vědět, co cítím já? Jsem na tom jako ty. Zmatený a nechci tě ranit. Tolik bych si přál být teď člověk, vnímat své srdce a vidět tě, jak se červenáš. Myslím, že tuším, jaká emoce nás oba ovlivňuje. Sama jsi ji zmínila. Láska." Navrhl Sherlock.

„Ale je to tak silné. Bylo by tomu tak, kdybychom byli lidé?" nadhodila Kate.

„Zřejmě ne. Upíři vše prožívají jinak." Zavrtěl Sherlock hlavou.

„Polib mne, upíre." Zaprosila Kate. Sherlock jí položil druhou ruku kolem ramen, přitáhl si ji blíž a vyhověl jí. Kate mu zajela volnou rukou do kadeří.

‚Pokud je tohle láska, je to zcela jiné než v románech. Přes 60 let jsem na tenhle okamžik čekala. Pokud je tohle láska, beru ji všema deseti.' letělo jí hlavou. Do polibku zapojila i zuby a jemně kousala jeho rty.

‚Jak dlouho se může čekat na lásku? Já čekal 110 let a konečně jsem ji našel. Věčnost už nemusí být nudná.' pomyslel si Sherlock. Přerušil polibek a podíval se Kate do zlatých očí.

„Chtěl bych ti říct jen pár slov. Miluju tě." Zašeptal.

„Dovol mi říct to samé. Miluju tě." Usmála se Kate.

Seskočili ze stromu a vrátili se do města. Sherlock zavedl Kate na Baker Street 221B. Otevřel dveře a vešli do haly.

„To už jste doma, Sherlocku?" zazněl ženský hlas.

„To je paní Hudsonová, domácí." Vysvětlil Sherlock.

„Budu doufat v tu lepší variantu." Sykla Kate. Paní Hudsonová vyšla ze svého bytu a Kate si oddechla.

„Kdopak to je, drahoušku?" zeptala se domácí.

„Tohle je doktorka Kate Watsonová. Známe se už nějakou dobu." Řekl Sherlock.

„Ráda vás poznávám, paní Hudsonová. Já tu jsem vlastně z důvodu, že si hledám nějaký byt." Usmála se Kate.

„Nahoře je jeden volný pokoj, nemám pravdu, paní Hudsonová?" chytil se toho Sherlock.

„Ano. Myslela jsem si, že ho hned nevyužiju." Souhlasila paní Hudsonová.

„Dobře. Já ho Kate ukážu a pak vám přijdeme říct." Zarazil ji Sherlock a vzal Kate nahoru do druhého patra. „Myslelas to vážně? To s tím bytem?" podíval se na ni.

„Upřímně, bylo to dost narychlo, ale pokud se mám chovat jako člověk, měla bych někde bydlet." Vysvětlila Kate.

„Takže jsi ..." začal Sherlock, ale Kate ho přerušila: „Od své smrti jsem nikde nebydlela. Když jsi mi vysvětlil pravidla, uvědomila jsem si, že si můžu splnit svůj sen a být doktorem. Od té doby jsem bydlela na kolejích. Chci se konečně usadit. S tebou. Pokud chceš."

„Jestli chci? Pitomá otázka. Nejraději bych tě prosil, abys zůstala." Vzal ji Sherlock kolem pasu.

Kate mu položila ruce kolem krku a z hrdla se jí neslo zavrčení. Nebylo zvířecí, spíše hravé. Sherlock se usmál a taky zavrčel. Kate se k němu přitáhla a políbila ho na rty. Ruce se jí rozběhly po jeho kabátu a servaly mu ho z ramen. Sherlock jí strhl bundu a víc si ji přitiskl k sobě. Ten pocit byl tak jiný, pro oba nový, ale instinktivně věděli, co dělat. Ta lidská tužba byla skrývána hodně dlouho pod tužbou přirozenější pro jejich druh, ale byla tam a teď vyšla na povrch. Odhodili veškeré oblečení a Sherlock povalil Kate na podlahu. Upírka se jen usmála a vpletla mu prsty do kadeří.

„Podívej se mi do očí, lásko." Zašeptal upír. Začali se spolu milovat. Století potlačovaná vášeň vytryskla jak krev z tepny a trvalo skoro 5 hodin, než se rozhodli skončit, aby to nebylo tak nápadné. Přesto byli pořád plni vášně a chuti po pokračování.

„Musíme se chovat jako lidé. Pojďme ven, zalovit si." Navrhl Sherlock.

„Fajn.Paní Hudsonové řeknu, že se mi tu líbí a tenhle pokoj beru." Souhlasila Kate.