Už se nemohu dočkat,až zase uvidím kluky.
Na setkání s nimi jsem si oblékla rudé letní šaty.Vlasy jsem si nechala volně a na oći jsem nanesla trochu řasenky.
Koukla jsem se na hodiny.
9:30,to je tak akorát čas vyrazit.
,,Ahoj,"zavolala jsem na rodiče a přenesla se na Příčnou ulici.
Pomalým krokem jsem se vydala ke Gringotovým.
Chvilku jsem před bankou postávala a pak se mi najednou zatmělo před očima.Ruka mi vystřelila k hůlce.
,,Klid Annie,to jsme mi."
Poznala jsem je podle hlasu.
,,Ahoj kluci,proč nic nevidím?"
,,Protože pak by to nebylo překvapení,"řekl Albus tajemně.
Propána co mají zase v plánu.
Každý mě chytil za jednu ruku a někam mě vedli.
,,Kluci,kam to jdeme?"
,,Uvidíš,"řekl pro změnu Scorpius.
Nevěděla jsem,kam mě vedou.
Šli jsme celkem dlouho.Pak jsem zaslechla klapnout dveře.
,,Kde to jsme?"zeptala jsem se.Začínala jsem být netrpělivá.
Posadili mě na židli.Pořád jsem nic neviděla.
Pak se najednou všechno projasnilo.Tma co byla kolem mě zmizela a já zase viděla.
,,Překvapení!!!"řekli kluci a nesli mi dort ve tvaru knihy.
,,Kluci,já mám narozeniny?"zeptala jsem se zmateně.
,,Neříkej,že jsi zapoměla na svoje narozeniny,"řekl šokovaně Albus.
,,Noo....jo,"přiznala jsem bez protestů.
,,Tak to musíme napravit,"řekl Scorpius a vytáhl z kapsy balíček.
,,Všechno nejlepší,"řekl Scorpius a políbil mě na tvář.Albus se ušklíbl a taky vytáhl taky balíček.
,,Všechno nejlepší,"popřál mi taky.
,,Teda kluci,"řekla jsem,když jsem uviděla dárky od nich.
,,Neměli jste tak utrácet,"řekla jsem nakonec.
,,Ale neblázni,nic to nebylo,"řekl Albus.
,,Líbí se ti alespoň?"zeptal se Scorpius.
,,Ano,jsou nádherné,"řekla jsem.
Dali mi stříbrný řetízek s červeným srdíčkem.K tomu stejné naušnice.
Neodolala jsem a ihned si to všechno nasadilaA teď je čas na dort řekl Scorpius a podával mi nůž.Naše prsty se lehce dotkly a já pocítila zvláštní pocit.
Sklopila jsem hlavu a zrudla.Abych to zamaskovala,začala jsem krájet dort.
Celé odpoledne jsme si s kluky povídala.
,,No a co tvá máma Scorpiusi?"zeptala jsem se starostlivě.
,,Není na tom nejlépe.Musíme prostě doufat,že to zvládne,"řekl smutně.
Ovjala jsem ho.Bylo mi ho líto.
Jeho máma je hrozně hodná,ale už asi rok je nemocná.Vážně nemocná a doktoři jí nedávají velkou šanci na uzdravení.Zbývá jen naděje a víra.
,,A co ty Albusi,už jsi se usmířil s tátou?"
,,Ne,právě naopak.Zase jsme se pohádali.On mě prostě nechápe."
Taky jsem ho objala a Scorpiuse furt nepouštěla.Chvilku jsme tskto stáli v hromadném objetí,ale pak jsem je pustila.
Oba jsou věčně veselí,ale za svůj úsměv schovávají svá trápení a občas prostě potřebují jen pořádně obejmout.
...
Omlouvám se,že kapitola vyšla tak pozdě.Nová bude snad dříve.
Ahoj😃
