Life Beside You (L. H.)

2. kapitola

Pohled Luka

Těšil jsem se na klid na letišti, kvůli kterému jsme jeli skoro o půl dne dříve. Měli jsme domů letět až zítra ráno, ale chtěli jsme mít klid, takže jsme letěli už dnes večer, bohužel se nám klidu nedostalo, protože na letišti na nás čekal dav fanynek a novinářů. Nevěděl jsem, jak na nás mohli přijít, dávali jsme si pozor, ale oni jsou stejně tady. Nechápal jsem to, kdo nás mohl napráskat? Nikdo kromě nás o tom nevěděl.

Pevněji jsem chytnul ucha tašky a díval se před sebe, kde řvaly fanynky, a blikala světla foťáků. Ochranka nikde nebyla.

„Na záchody," řekl Calum všem a my se rozutekli k záchodům. Je tam okno, kterým budeme moc vylézt a následně po žebříku sešplhat dolů. Už jsme tudy několikrát odcházeli, je to nejrychlejší cesta, jaká může být a hlavně je bezpečná, teda podle toho, z jakého pohledu se na to koukáte.

„Kdo leze první?" zeptal se Mikey, když jsme stáli před oknem a dívali se na něj.

„Ash," navrhnul jsem a usmál se na něj.

„Fajn, jdu," usmál se a otevřel okno, když byl polovinou venku, tak jsem to okno přivřel a on se nemohl pohnout. „Jakej debil z vás tří?" zařval naštvaně.

„Kámo, měl bys zhubnout, už ani do okna se nevejdeš," smál jsem se mu a s kluky si plácl.

„Až odsud odejdu, tak sem pošlu fanynky, takže si rozhodněte, jestli mě necháte projít nebo ne," zařval na nás naštvaně.

Rychle jsem k němu došel, jelikož jsem slyšel, jak se ozývá lomcování kliky u dveří. Nechtěl jsem, aby nás tady našli, takže jsem otevřel okno a nechal ho v klidu projít, jakmile byl venku, tak jsem nechal projít i Caluma a Mikeyho. Když byli venku, podal jsem jim naše tašky, které byli lehčí, jelikož v nich chyběli černé bundy s kapucí, které jsme si byli donuceni obléct. Vylezl jsem z okna jako poslední, vzal si tašku, kterou mi Mikey podával a pomalu po římse přešel až k dlouhému starému žebříku, po kterém jsem pomalu sešel dolů.

„No konečně, to ti to trvalo," stěžoval si Cal.

„Šel jsem poslední, musel vám dát všechny věci a ještě za náma zavřít to okno, takže si přestaň stěžovat a hejbni zadkem," usmál jsem se na něj a vydal se do ulic. Jediná budova, ve které se ještě svítilo, byla menší kavárna. Hned jsem do ní zatočil.

„To si jako koupíme kafe?" zasmál se Ash.

„Ne, ale jinde už otevřeno není, takže je to naše jediné řešení," usmál jsem se na něj a vešel dovnitř. Za pultem stála modrooká hnědovláska.

„Co vám mohu nabídnout?" usmála se na nás zvláštním úsměvem. Ani se jí nedivím. Čtyři muži oblečení v černých mikinách s kapucemi na hlavě. Být na jejím místě, díval bych se hůř. Sklopil jsem hlavu a objednal si jenom čaj, kluci si objednali to samé. Počkali jsme na naši objednávku a sedli si k volnému stolu. No volnému, byli jsme tu jediný, takže jsme si mohli vybrat.

„Zavolám Johnovi, aby nám sem přistavil auto," ozval se Cal a šel od nás dál.

„Stejně nechápu, jak na nás mohli přijít," promluvil jsem do ticha, které se rozhostilo, když Cal odešel zavolat našemu řidiči, aby nám sem přivezl nějaké auto.

„Zřejmě nás někdo na letišti viděl a zveřejnil to. Všem muselo být jasné, že poletíme sem," odpověděl Ash a následně bylo opět ticho.

„Myslíte, že nás ta holka poznala podle hlasu?" napadlo Mikeyho.

„Myslím, že ne, protože by se určitě chovala jinak, vyšilovala by, fotila se s náma, chtěla podpisy a nahnala sem další fanynky," prozradil jsem jim svou teorii.

„To je fakt," dali mi za pravdu. Podíval jsem se na Caluma, který se k nám pomalu vracel.

„John nám přiveze bílý BMW, přinese sem klíčky a pak odjede s Joshem," promluvil, když si sednul na místo vedle mě.

„Doufám, že si pospíší dřív, než sem vejde nějaká fanynka a přijde za náma," odfrknul si Ash a v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla nějaká osoba. Okamžitě jsme všichni sklopili hlavy a dělali, že tu nejsme. Soustředil jsem se na to, abych náhodou nezvednul hlavu. Něco mě nutilo, abych jí zvednul. Jako by mě ovládala nějaká síla a nutila mě k tomu. Musel jsem se soustředit, protože jakmile bych přestal, tak bych to mohl všechno vzdát. Celé naše maskování by bylo v háji, jelikož by mě poznala a šlo by to do háje. Zavolala by ostatní a my bychom se odsud nedostali. Konečně jsem opět zaslechl kroky, takže jsem se začal pomalu uklidňovat, ale jenom do doby, než jsem zjistil, že se kroky blížily k nám.

„Dobrý večer, chtěla bych se vás zeptat, jestli nevíte, kde bych našla tuto adresu," ozval se andělský hlas a já musel bojovat sám se sebou, abych nezvednul hlavu. Tentokrát ta potřeba byla silnější než předtím, protože mě ten hlas lákal. Podle hlasu jsem věděl, že bude krásná, ale chtěl jsem se o tom přesvědčit. Po chvíli mé tělo prohrálo boj s mozkem, který řval, abych nechal hlavu dole a podíval se na ní.

Blonďaté vlasy měla volně kolem ramen a modré oči se na mě se zájmem dívaly. Začal jsem se v nich topit, ale to jenom do chvíle, než je vyvalila a začala na mě koukat skoro s otevřenou pusou. Poznala mě, zase nějaká bláznivá fanynka, která začne ječet, protože nás vidí. Začne shánět papír a tužku, abychom se jí mohli podepsat. Už mě to začíná štvát, copak neexistuje nějaká holka, která by nás měla ráda jako normální kluky a ne jako hvězdy? Že by se s náma bavila kvůli tomu, jací jsme a ne kvůli tomu, že jsme slavní?

„Proč chceš tu adresu najít?" zeptal se Ash, když viděl, že jsem to pokazil a hlavu zvednul. Cal a Mikey jí taky zvedli. Proč ne? Utajení už je stejně v háji.

„Protože jinak nemám kde spát," odpověděla a už se nekoukala s pusou dokořán.

Počkat! Proč nezačala ječet? Jak to, že nehledá tužku a papír, nevytahuje foťák nebo telefon, aby to později mohla dát na internet?

„Tam tě stejně nenecháme spát, nepustíme tě dovnitř," ozval se mrzutě Cal.

„Já ale nechci jít spát k vám, chci najít bydlení na této adrese," řekla a zmateně se na nás koukala. Dívala se na nás jako na blázny.

„To určitě, co chceš za to, že o nás nic neřekneš?" zeptal se Mikey.

„Já nic nechci, potřebuju jenom najít tuto adresu, jsem tu dneska poprvé a mám tady bydlet se svou kamarádkou, ale nevím, kde tu adresu najdu, protože se tu vůbec nevyznám," zmateně se na nás dívala s hrůzou v očích.

Slitoval jsem se nad ní a podíval se na ten papír, co nám podávala. Nebyla to naše adresa, ale adresa nějakého cizího domu. Věděl jsem, kde to je, dřív jsem bydlel kousek od tohohle domu. Dodneška tam jezdím za rodiči a bráchama.

„Vím, kde to je, za chvíli nám kámoš přiveze auto, tak tě tam můžeme hodit," usmál jsem se na ní a ona mi vrátila vděčný úsměv. Zřejmě byla ráda, že se konečně zbavila těch otázek. Kluci se na mě zděšeně podívali, ale já svou pozornost stočil zpátky k té dívce.

„Moc děkuju," usmála se na mě znovu.

„Nemáš zač, a jak se vůbec jmenuješ?" zeptal jsem se. Je mi jedno, jak se jmenuje, stejně jí budu říkat Anděl, protože mi v první chvíli připomněla anděla, takže jí tak budu říkat.

„Jsem Elena," zašeptala a při mém pohledu se začervenala.

„My se asi představovat nemusíme," odfrknul si Ash.

„Dobře, takže já si nějak poradím," usmála se a pak se podívala na mě. „Ty budeš Luke," usmála se, ale mně úsměv z tváře zmizel. Takže nás přece jenom zná. Tak a všechny iluze o mém Anděly jsou pryč.

Nový díl je na světě, moc prosím o vote a komenty, moc děkuji, Andy 💕