Life Beside You (L. H.)

6. kapitola

Pohled Eleny

Probudila jsem se ve své nové posteli. V noci se mi pořád zdálo o Lukovi a moje první myšlenka patřila právě jeho maličkosti. Nechápu, že po někom můžu tak moc toužit. Vždyť to ani není možné. Viděla jsem ho včera ani ne tři hodiny a už po něm takhle toužím. Jak se to vlastně stalo? Nikdy jsem se takhle necítila a netoužila po klukovi. Je to pro mě nové a musí se to stát zrovna s klukem, kterého už možná nikdy neuvidím.

Sešla jsem po schodech dolů, kde jsem viděla Spencer, ale nebyla sama. Byli tam ještě dva kluci.

Ten první se mi zdál povědomí, ale nevěděla jsem odkud. Je velmi vysoký, skoro stejně jako Luke, má hnědé vlasy a výrazně zelené oči.

Druhý kluk není tak vysoký, ale pořád je vyšší než já. Má černé vlasy jako havraní peří a modré oči jako studánky.

Oba dva byli krásný, ale i tak mě nepřitahovali. Možná by tomu tak i bylo, kdybych nepotkala Luka. Díky němu už se mi žádný kluk nelíbí, protože ho porovnávám s ním.

„Ahoj El," usmála se na mě Spencer a objala mě. Objetí jsem jí opětovala a usmála jsem se na ní slabým úsměvem. Pořád jsem nějak litovala toho, že jsem jí včera lhala ohledně těch kufrů, ale musela jsem. Nechci, aby se o mně a mém otci dozvěděla, nechci jí přidělávat problémy. Bohužel jsem musela přijít s jinou výmluvou, než jsem řekla klukům, protože ona by se za pár dní dozvěděla, že mi ten kufr nepřijel a šla by to určitě vyřizovat na letiště osobně.

„Ahoj," odtáhla jsem se od ní a otočila se na ty dva. Oba dva mě sjížděly pohledy a já se díky tomu cítila nesvá. „Jsem Elena."

„Nevím, jestli si mě ještě pamatuješ, ale já jsem Ethan, brácha Spencer," usmál se ten hnědovlasí a já v něm začala rozpoznávat rysy toho kluka. Je o tři roky starší než Spencer. Hrozně vyrostl a už to není ten puberťák, jakého si ho pamatuju. Má teď výraznější rysy v obličeji a jeho tělo je opravdu dobře stavěné. Už není tak pohublý a tělo má samý sval.

„Jasně, vzpomínám si. Zdál ses mi povědomí," usmála jsem se na něj. „Vyrostl si," vypustila jsem z pusy jako největší idiot.

„To ty taky, jsi ještě krásnější, než si tě pamatuju," složil mi kompliment a znovu mě sjel pohledem od hlavy k patě a u mého výstřihu se zastavil. Jelikož jsem měla jenom kraťasy a tílko na spaní, opravdu mi to nebylo moc příjemné. „Už se těším na společné bydlení," usmál se a já na něj jen vyjeveně koukala. Jak to myslel?

„Cože?" zeptala jsem se a nechápavě na něj zůstala koukat. Přece to nemohl myslet vážně nebo mohl?

„Jsem Jack," upozornil na sebe ten druhý kluk. Měl modré oči, ve kterých by se mohla holka začít topit, ale to nebyl můj případ, jelikož já jsem si hned vzpomněla na Lukovi oči a už jsem si na žádného Jacka ani nevzpomněla.

Vzpomněla jsem si na modré oči, blonďaté vlasy a krásný úsměv. On je celý úžasný a já na něj nemůžu přestat myslet, dokonce ani ve snu. Dneska se mi o něm několikrát zdálo. Viděla jsem ho ani ne tři hodiny a nemůžu na něj přestat myslet. Co to se mnou udělal? Myslí na mě taky? Co když už na mě zapomněl? Třeba má přítelkyni a teď si s ní užívá u sebe doma a na mě už si ani nevzpomene?

„Jsem taky tvůj nový spolubydlící," vyrušil mě z mých myšlenek jeho hlas. Podívala jsem se na něj jako na debila.

„Cože? Ale já budu bydlet se Spenc, ne s vámi," odporovala jsem jim. Nevím, jestli to má vůbec cenu, ale musím zkusit všechno.

„Přesně tak, my tady bydlíme všichni spolu," usmál se Ethan a já myslela, že to se mnou sekne. To je jako tady musím trpět pořád? Vždyť se mi Spenc nezmínila, že tady bydlí ještě s někým. Vždycky jsme chtěly bydlet spolu jenom my dvě. Nikdy jsme do našich plánů nezařadili jejího bratra ani nějakého cizího kluka. Tak proč to udělala a co je důležitější, proč mi to neřekla? Snad mám do toho taky co říct ne? Vždyť já tu budu taky bydlet a s tímto nesouhlasím. Nechci s nimi být pod jednou střechou. Nevadí mi, ale vadí mi ty jejich pohledy, kterými mě doslova svlékají. Nechci tady s nimi být a taky jsem se chystala jim to hezky od plic říct, ale bohužel mi to nebylo dopřáno. Spenc na mě viděla, že chci něco říct a skočila mi do toho.

„Co kdybychom šly spolu nakoupit nějaké oblečení? Sice říkali, že ti zavolají, až ty kufry najdou, ale myslím si, že už je nenajdou, takže bychom ti mohly něco koupit, ať máš v čem chodit," usmála se na mě moje nejlepší kamarádka. Chtěla jsem se nadechnout a odporovat, ale opět mi k tomu nedala šanci. „Můžu ti ty peníze půjčit, a až budeš mít nějaké našetřené, tak mi je můžeš vrátit," odpověděla na mé nevyřčené protesty. Do háje! Nenávidím, když za mě někdo utrácí peníze. Vždycky jsem to nenáviděla a to všechno kvůli mému otci. Měla jsem kvůli tomu vždy pocit, že za to lidi potom vždycky něco chtějí a tak tomu i je.

„Dobře," odpověděla jsem poraženě. No co, seřvat jí můžu i po cestě, no ne?

„Půjčím ti nějaké svoje oblečení a můžeme hned vyrazit. Užijeme si společný den nakupováním," vyskočila a při tom vypískla radostí. Hned nato mě čapla za ruku a táhla nahoru. „Počkej u sebe, já ti tam něco přinesu," usmála se na mě a zmizela za svými dveřmi, které následně zabouchla. Proč jsem nemohla vejít dovnitř s ní?

„Ona nikoho nepustí do svého pokoje," ozval se za mnou hlas Ethana. Cítila jsem ho za sebou. Otočila jsem se a on mě přitiskl ke zdi. Bylo mi to nepříjemné. Jak se ho mám šetrně zbavit? Nechci ho naštvat, přece jenom tu s ním budu už napořád bydlet, tedy pokud se nerozhodne odstěhovat. To by mohl. Ušetřilo by mi to nervy, a když bude stěhovat své věci, mohl by s nimi sbalit i věci Jacka, takže bych se zbavila obou.

„Proč?" vypadlo ze mě jako jediné. Nemohla jsem se zhluboka nadechnout, takže jsem díky nedostatku vzduchu měla problém i promluvit. Naháněl mi strach. Měla jsem z něho husí kůži a nevěděla jsem proč. Takhle jsem se vždycky cítila ve společnosti mužů u nás doma a nelíbilo se mi to.

„Má tam všude plakáty nějaké oblíbené skupiny a my jsme si z ní dělali srandu, takže teď do svého pokoje nikoho nepouští, ale neměj strach, za chvíli ti bude už básnit o tom, jak si vezme sladkého Luka Hemmingse a budou mít spolu blonďaté dětičky se zářivě modrýma očima," usmál se a ještě víc se ke mně přiblížil.

Jakmile řekl jméno Luke, tak jsem se vzpomněla na blonďatého kluka z kavárny, o kterém se mi dneska celou noc zdálo. Jak je to možné, že na něj nemůžu jednoduše zapomenout? Není možné, aby se mi dostal pod kůži za tak krátkou chvíli, nebo ano?

Nechtěla jsem být se svými myšlenkami ohledně Luka v blízkosti Ethana, takže jsem se protáhla pod jeho paží a utekla do svého pokoje.

Nevnímala jsem Ethana, který mi klepal na zamčené dveře koupelny, do které jsem utekla. Nemohla jsem se zamknout v pokoji, protože Spencer by se mě hned vyptávala, proč jsem se zamkla a já jí nechtěla říct, co cítím ohledně jejího bratra. Seděla jsem na zavřeném záchodě a dívala se před sebe. Při zavření očí jsem spatřila zářivě modré oči. Nemohla jsem se jich zbavit, viděla jsem je všude. Nechtěla jsem je už vidět, protože šance, že ho znovu uvidím, je opravdu malá. Nikdo mi to nezaručí. Cítila jsem se s ním šťastná a v bezpečí, ale už to nikdy nezažiju. Nikdy jsem se u nikoho takhle necítila, jenom u něj. Nedokázala jsem to popsat.

Vím, že je to po hodně dlouhé době, ale nešlo mi přidávat příběhy, takže nový díl přidávám až dneska, doufám, že už to bude v pořádku a konečně budu moc zase normálně přidávat 😊

Moc prosím o vote a komentáře, děkuji, Andy 💕 

PS: Můžete si mě přidávat na fb a dozvídat se nové informace o psaní 😊 Andys Stories