Life Beside You (L. H.)

7. kapitola

Pohled Eleny

„El, jsi tam?" ozval se hlas mé nejlepší kamarádky a nakonec i lehké zaklepání.

„Jo, jsem tady, už jdu, jenom si umyji ruce," odpověděla jsem jí. Sakra! Proč vždycky, když lžu, mluvím spisovně? Všichni na mě hned poznají, že jim kecám. Tedy jenom pod podmínkou, že mě znají dost dobře a to není skoro nikdo. Dokonce ani Spencer si toho nevšimla, nebo možná jo, ale nikdy se mě na to nezeptala. Bylo to zvláštní, jsme nejlepší kamarádky a ona toho o mně spoustu neví. Sice je to moje chyba, že jsem jí to neřekla, ale i tak by si to zasloužila vědět. Jenže nechci jí přidělávat starosti, stejně s tím nic neudělá a tady mi doufám nic hrozit nebude, mám tady soukromí a nikdo z mého bývalého domova neví, kde jsem a tak to taky zůstane. Už nikdy se domů nevrátím a nechci už nikdy nikoho odtamtud vidět. To je moje rozhodnutí a já si za ním stojím a nikdy se ho nevzdám, ať si každý říká, co chce.

Vyšla jsem z koupelny a spatřila Spenc, jak seděla v krátkých rudých šatech na mé posteli a rozhlížela se kolem sebe. Hnědé vlasy měla ve volném drdolu a byla lehce namalovaná. Hnědý oči měla zvýrazněné díky řasence a rty měla namalované rudou rtěnkou. Já nikdy neměla odvahu používat takový odstín řasenky, ale u ní to bylo normální a na rozdíl ode mě jí to slušelo. Vedle ní na posteli ležely světle modré šaty, které mi budou tak do poloviny stehen. Jí by byly těsně pod zadek, ale já jsem oproti ní o hodně menší, takže mi budou delší. Vždycky jsem si od ní půjčovala šaty. Ona ode mě taky, ale jenom ty dlouhé, aby jí byly.

„Jdi se převléct a vyrazíme," usmála se na mě. Úsměv jsem jí opětovala a opět zmizela v koupelně. Rychle jsem se převlékla, učesala si vlasy a vyšla ven. Nemalovala jsem se, protože jsem nebyla zvyklá, možná tak jenom na řasenku, ale dneska jsem na ní neměla čas, takže jsem si jí ani nedávala. Spenc mě nechápe, protože ona by z domu nenamalovaná neodešla. Vždycky, když mi poslala fotku, že jde ven, tak byla namalovaná. Na každé fotce byla namalovaná, takže jsem ani nevěděla, jak doopravdy vypadá.

Vylezla jsem a usmála se.

„Pojď, jdeme, než si to kluci rozmyslí a půjdou s námi, to by pak byla katastrofa," zasmála se a za ruku mě táhla pryč z pokoje a následně i domu.

„Proč by to bylo tak špatné?" nechápavě jsem se na ni dívala. Už jsme byly v jejím autě a mířily mně neznámo kam. Dívala jsem se kolem sebe, ale stejně jsem to tu nepoznávala. Kdo by se taky divil, když jsem tu poprvé v životě, jenom doufám, že si na to za pár dní zvyknu. Chtěla jsem si tu najít nějakou práci. Nejlepší práce by byla, kdybych pracovala v knihovně, knihkupectví nebo by mi nevadila ani práce v kavárně. Nechtěla bych pracovat někde v kanceláři, protože chci být někde mezi lidma a ani nechci být v nějakém obchodě s oblečením, protože já a móda nejde dohromady a nechtěla bych, aby po mně lidi chtěli pomoct s výběrem. To už se více vyznám v knihách a kávě. U nás doma jsem trávila v kavárně hodně času, pomáhala jsem tam a ta práce mě bavila. Vydělávala jsem si tam docela dobré peníze a díky tomu jsem se odtamtud mohla dostat.

„Oni by nás dotáhli do obchodu se spodním prádlem a musely bychom si ho před nimi zkoušet, věř mi, je lepší, když před nimi utečeš, než abys jim dovolila jít s tebou nakupovat," řekla mezi smíchem. Přidala jsem se k ní. Celou cestu mi vyprávěla, jak se měla a spoustu vtipných historek. Bylo to fajn, ale měla jsem pocit, že se jenom snaží oddálit náš rozhovor. Chtěla jsem to s ní probrat.

„Spenc, proč si mi neřekla, že nebudeme bydlet sami?" zeptala jsem se, když jsem to už nemohla vydržet. Akorát jsme zaparkovaly u nějakého obchodního centra.

„Nechtěla jsem bydlet sama a hlavně jsem to sama nezvládala platit. Brácha už nechtěl bydlet s rodiči, nějak se nepohodli, takže se přestěhoval ke mně a Jacka rodiče vyhodili, protože nechtěl dělat to, co chtěli oni. Chce se věnovat umění, baví ho malovat a rodiče ho nutí na práva, dali mu na výběr, buď škola, nebo odchod z baráku. Nakonec se sebral a odešel, protože na právech se akorát trápil a nezvládal to, díky tomu skončil u nás, je mi líto, že jsem ti to neřekla," odpověděla tichým hlasem. Podívala jsem se na ní a věděla, že jí je to opravdu líto, a že je oba má ráda. Kvůli ní jsem se rozhodla, že je zkusím přetrpět.

„To je v pořádku, jenom jsem tím byla překvapená," povzbudivě jsem se usmála.

„Mám nápad, odedneška už žádné další tajemství," vyjekla už s o mnoho lepší náladou, ale mě díky této větě klesla. Nemohla jsem jí to slíbit, protože já mám před ní obrovské tajemství a nechci jí ho říct.

„Žádné," odpověděla jsem a pro jistotu zkřížila prsty na pravé ruce. Opět jsem jí lhala a to mě ničí. Co jsem to za nejlepší kamarádku, když před ní mám tajemství? Až se je dozví, bude mě nenávidět. Nebude chtít se mnou mít nic společného, protože jí lžu. Celou dobu, co jí znám, jí lžu. „Pojď, jdeme nakoupit nové oblečení," zařvala nadšeně a vyskočila z auta. Vystoupila jsem z auta jenom s menším nadšením, než měla ona sama a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to velké nákupní centrum. Nenávidím nakupování oblečení, ale musím to udělat. Udělám to pro mojí nejlepší kamarádku. Aspoň to jí dlužím.

Nakupovali jsme asi dvě a půl hodiny. Měla jsem toho už dost, když jsem viděla něco, co mi udělalo neskutečnou radost a já se k tomu s nehranou radostí rozběhla. Doufám, že mi to vyjde. S obřím úsměvem jsem vešla do kavárny. Nadpis Starbucks mě lákal už z dálky a cedulka s oznámením, že hledají pracovníky, byla ta nejlepší věc, kterou jsem viděla. Okamžitě jsem šla k pultu a zeptala se, jestli pořád hledají pracovníky. Zůstala jsem na holku za pultem koukat s nadějí a úsměvem, který se mi po její odpovědi jenom rozšířil. Dostala jsem formulář, který jsem okamžitě vyplnila a odevzdala. Slíbili mi, že mi během pár dní zavolají. Vyšla jsem odtamtud plná naděje a s úsměvem. Chtěla jsem tu práci a doufala jsem, že jí dostanu.

Další díl bude z pohledu Luka, tak co myslíte, setká se s El nebo ne? 😊 

Moc prosím o názory v komentářích a o vote, děkuji, Andy 💕