Life Beside You (L. H.)

8. kapitola

Pohled Luka

Už je to deset dní, kdy jsem jí viděl naposledy. Anděla. Mého Anděla. Nemohl jsem na ní přestat myslet. Myslel jsem na ni pořád. Pronásleduje mě ve snech a častokrát se mi zdá, že jí vidím jít po ulici. Myslím na ni dokonce, i když jsem s Arzou. Nezaslouží si to, ale já si nemůžu pomoct. Chtěl bych Anděla ještě jednou vidět. Už mi nestačí vidět jenom její fotky. Potřebuju jí vidět naživo. Několikrát jsem došel před její dům a díval se do něj. Nevěděl jsem, jaký okno patří jí, takže jsem nemohl ani hodit do jejího okna kamínek. Několikrát jsem měl potřebu na ní počkat, ale pak jsem si to rozmyslel. Pokaždé, když vyšla z domu nějaká holka nebo dva kluci, tak jsem dělal, že tam nejsem a prostě tam jenom stojím. V případě, že vyšla ona, tak jsem se co nejrychleji otočil a jako největší srab utekl. Nemohl jsem jí to udělat. Nemohl jsem jí do toho zatáhnout. Nenáviděla by mě za to, že by kvůli mně na ní novináři vytáhli všechnu špínu. Taky jsem to nemohl udělat Arze. Ona mě milovala a já jí nechtěl zranit.

„Kámo, co se děje?" zeptal se mě Mikey, když ke mně přišel. Opět jsem seděl ve svém pokoji a díval se do zdi. Ta zeď se v poslední době stala mou oblíbenou. Mohl jsem se v ní ztratit a topit se ve svých myšlenkách. Mohl jsem v klidu přemýšlet a nikdo mi do toho nekecal. Tedy v případě, že nepřišel jeden z kluků nebo Arzaylea. Kluci se mě snažili ptát, co se děje, protože na mě poznali, že mě něco trápí, ale Arza nic. Buď se mě na to nechtěla ptát, nebo nepoznala, že se se mnou něco děje. Určitě je to ta první možnost. Ona se o mě stará, ale ví, jak se mě kluci pořád vyptávají, tak mě nechce zatěžovat tím, že se bude ptát taky.

„Nic," zabručel jsem, stejně jako každý jiný den, kdy se mě na to ptali. Nechápu, že je to ještě baví. Pokaždé je to stejná otázka a vždycky na ní přijde stejná odpověď. Po mé odpovědi vždy vstanou a odejdou, ale ne dnes.

„My víme, že tě něco trápí," přidal se k němu Ash a sednul si na druhou stranu postele.

„A dokonce i víme co," objevil se přede mnou Calum. Přitáhnul si odněkud židli a postavil jí přede mě. Sednul si na ní a díky tomu se mi díval přímo do očí.

Nevěřil jsem mu, neví to. Nikdo to neví. Umím to skrývat a nikdo to neví. Ani se to nikdo nedozví. Nechtěl jsem nic říkat, protože vím, že by mě můj hlas zradil. Mohli by slyšet mé pochybnosti a strach z toho, že to doopravdy ví. Kvůli tomu jsem jenom zavrtěl hlavou a podíval se na svoje ruce.

„Ale ano, může za to Elena," zašeptal Ash. Zvedl jsem hlavu a zděšeně se na ně podíval. Měli na tvářích smutné úsměvy a dívali se s nimi na mě. Nesnášel jsem, když se na mě takto lidi dívali. Nesnesl jsem ten pohled.

„Chováš se takto od té doby, co jsme jí viděli," řekl Mikey první důvod. Ano, měli jich více než jenom jeden.

„Máš v telefonu její fotky," ozval se Ash.

„Díval ses na ní jako na nějaký vzácný exemplář," ozval se Calum a já se divil, že takové slovo vůbec použil. Kde k němu, do háje, vůbec přišel?

„Držel si jí za ruku a ani sis to sám neuvědomoval, bral si to jako hotovou věc," promluvil opět Mikey.

„To není pravda," ohradil jsem se.

„Vidíš, běžné gesto, které sis ani neuvědomil," usmáli se na mě vědoucím pohledem.

„Držel jsem jí jenom jednou a to, když mě za ruku vzala ona sama," snažil jsem se z toho vykecat.

„Z toho se nevymluvíš, víme, co jsme viděli," poplácal mě po zádech Ash.

„Jo, teď jsem na řadě s důvodem opět já," ozval se po chvíli Calum, když nastalo trapné ticho. „Chodíš k jejímu domu skoro každý den."

„Jenom tam stojíš a díváš se na ten dům," pokračoval v jeho důvodu Ash.

„Potom přijdeš smutnej domů, projdeš bez pozdravu a zavřeš se v pokoji," navázal Mikey.

„A když je tu Arzaylea, tak jí skoro ani nevnímáš a jsi myšlenkama jinde," ukončil to Cal. Teda aspoň jsem si to myslel, ale Mikey musel opět něco dodat.

„I když se ti ani nedivím, já bych jí taky ignoroval," odpověděl a s kluky si plácnul. Ano! Neměli jí rádi, ani jeden, ale já jo, měl jsem jí rád. Neříkám, že jí miluju, možná ještě před pár měsíci tomu tak bylo, ale pak to nějak odešlo. Pořád jsem si nalhával, že jí miluji, ale potom, co jsem spatřil Elenu, už jsem si to nedokázal dále namlouvat. Musel jsem si přiznat, že už jí prostě nemiluji, ale cítím k ní jenom kamarádskou lásku. Není v tom už ta vášeň, kterou jsem tam dříve cítil a v posledních několika měsících jsem si jí tam nalhával. Ale i přesto s ní musím být. Elena by nikdy nechtěla žít tenhle život a Arza by trpěla. Nikdo by z mého rozhodnutí nebyl šťastný, ani já ne. Kdyby se trápila El, tak bych se trápil i já. Já vím, zní to jako klišé, přece jenom jí znám jenom chvíli a osobně jsem se s ní setkal jenom jednou, ale prostě to tak cítím. Jsem idiot, já vím, ale nedokážu to změnit a vlastně ani nechci.

„Kvůli tomu..." začal mluvit Cal.

„Že víme..." pokračoval pomalu Mikey.

„Že si se do ní zamiloval..." vmísil se do toho Ash.

„Jsme se rozhodli..." promluvil opět Calum.

„Že tě s ní v nebližší době dáme dohromady a začneme tím..." usmál se Mikey.

„Že se s ní sejdeš," ukončil to Ash a všichni tři se na mě zářivě usmívali. Díval jsem se na ně jako na idioty. To nemysleli vážně, že ne? To přece nejde.

„Nesejdu se s ní, nemůžu jí zkazit život. Sami jste to slyšeli, nenávidí, když je středem pozornosti, sama to říkala a pokud by byla se mnou, byla by. Novináři by jí sežrali zaživa. Ona je v tom nová a oni by jí doslova zničili," kroutil jsem nesouhlasně hlavou. Nemohl jsem dovolit, aby se něco takového stalo.

„Připravil bys jí na to a ona by se sama mohla rozhodnout, jestli ano nebo ne," odporoval mi Calum, ale já i tak pořád kroutil nesouhlasně hlavou.

„Víte co? Tohle nemá cenu, dojdeme si do Starbucksu pro kafe a necháme Luka, aby si to nechal v klidu projít hlavou," navrhl Ash a na ostatní se zářivě usmál a mrknul na ně. Je mi jasné, že něco chystají, ale co. Když půjdeme na veřejnost, tak nebudou řešit můj život a mou posedlost Andělem.

Přikývnul jsem váhavě na jejich nabídku a zvedl se z postele. Stejně se mi to celé nějak nezdálo. Něco je podle mě hrozně moc špatně a já chci zjistit, co to je, nebo ne?

Vzal jsem si černou mikinu s kapucou, stejně jako kluci a konečně jsme mohli vyrazit. Celou cestu mi vyprávěli, jak je Elena skvělá a jak si jí oblíbili. Také mi vyprávěli, že doufají, že k nám přijde a budou se s ní moci více seznámit a my dva budeme spolu. Na každý můj argument, že jsem zadaný s Arzou, nereagovali nebo ho odpálkovali. Prostě chtějí, abych s ní byl, a to se asi nezmění. Vypadá to, že El nezamotala hlavu jenom mě, ale i klukům. Konečně jsme byli před již zmiňovanou kavárnou, takže bude už pokoj. Ve chvíli, kdy jsem se chystal vejít, vyšla nějaká osoba a já do ní samozřejmě vrazil. Prostě celý já. Nejdřív jsem zvedl oči ze země a jel s nimi nahoru. Sjel jsem její postavu a pozastavil se na tričku té osoby, na kterém byla vylita káva. Věděl jsem jistě, že to byla žena a po pokračování mých očí jsem zjistil, jak ta osoba vypadá.

Kdo by to tak mohl být? 😮 

Moc prosím o vaše názory na kapitolu a vote, děkuji, Andy 💕