Life Beside You (L. H.)

5. kapitola

Pohled Luka

Celou cestu jsem Anděla držel za ruku a usmíval se. Ani jsem si to moc neuvědomoval. Připadalo mi to jako automatická věc, přirozená a tak moc správná, až mě to samotného děsilo. Nenápadně jsem se na ni díval a několikrát jsem jí přistihl, jak se dívá na naše propletené prsty a usmívá se. Díky tomu se můj úsměv ještě víc rozšiřoval.

Dojel jsem před ten dům a odepnul se. Mám v plánu jí doprovodit ke dveřím. Není to tak, že bych to dělal kvůli tomu, že k ní cítím něco víc, než je přátelství. Je to jenom kvůli tomu, že o ní mám starost. Starost o kamarádku. ‚Když si to budeš pořád dokola opakovat, tak tomu možná i uvěříš.' Ozval se můj otravný hlas a já se ho snažil zastrčit co nejdál.

Vyšel jsem ze dveří a otevřel jí její dveře. Usmála se na mě a pak svou pozornost stočila k domečku před námi. Byl sice malý, ale podle mě jí bude stačit.

Společně jsme beze slova šli ke dveřím.

„Děkuju vám za odvoz, bylo to vážně moc milé," usmála se na mě, když jsme stáli před dveřmi. Ohnula se pod rohožku a vytáhla odtamtud klíč.

„Jak si věděla, že tam ten klíč je, když jsi nevěděla ani polohu domu?" zmateně jsem se na ni díval. Nechápal jsem to. Ona byla tak matoucí. Neukáže každému svou pravou tvář, ale jenom člověku, který si to zaslouží a já z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl být ten člověk, který si to zaslouží.

„Spencer vždycky pro mě nechávala klíče pod rohožkou nebo květináčem, už když jsme bydlely na Floridě," odpověděla mi a odemkla si potichu dveře.

„Ty si bydlela na Floridě?" nevěřícně jsem se na ní podíval. Proč teda chtěla jít sem? Co já bych dal za to bydlet aspoň rok na Floridě.

„Jo, ale s mojí kamarádkou jsme se domluvily, že budeme bydlet spolu a ona se přestěhovala sem, takže jsem se rozhodla se přestěhovat za ní," usmála se. „No nic, už bys měl jít, ať na tebe kluci zbytečně nečekají."

„Jasně, tak se měj a třeba se někdy uvidíme," mrknul jsem na ní. To poslední ze mě nějak vypadlo a já nevěděl, jak jsem to mohl říct. Vždyť jsem zadaný, nesmím jí dělat zbytečné naděje.

„Třeba jo, měj se," naposledy se na mě podívala a následně neslyšeně zmizela za dveřmi. Chvíli jsem tam jenom stál a díval se pořád na ty dveře. Otočil jsem se a chtěl odejít, ale uslyšel jsem řev. Rychle jsem se otočil a doběhl blíž k těm dveřím.

„Ty blbko, co tady děláš takhle pozdě? Víš, jak jsem se tě do prdele lekla? Neříkala si mi, že přijedeš už dneska," řval tam nějaký dívčí hlas. Zřejmě to bude ta její kamarádka Spencer.

„Spenc, já se omlouvám, nevěděla jsem, že stihnu už tenhle let, takže jsem ti nechtěla dělat plané naděje a pak už bylo moc pozdě," omlouvala se jí Elena.

„Stejně jsem tě chtěla vyzvednout na letišti," slyšel jsem smutek v hlase její kamarádky. „Kde máš vůbec věci?"

Při téhle otázce jsem se chtěl otočit a odejít. Přece jenom už vím, že je všechno v pohodě a nemusím se kvůli tomu strachovat. Jenže její odpověď mě zarazila.

„Ukradli mi tašky na letišti, nahlásila jsem to a oni mi řekli, že se mi ozvou. Dala jsem jim pro případ tvé číslo, protože můj telefon byl v těch taškách," slyšel jsem odpověď ze strany Eleny. Proč jí do háje lhala? Nebo lhala nám? Proč by to ale dělala? Nechápu to. Co když lhala i o tom, že nás nezná a teď všem vyslepičí, že strávila čas s námi. Zítra toho bude plný internet a bude to jenom má chyba, protože já jsem se za ní pohledy přimlouval u kluků. Jak jsem jí mohl jen tak uvěřit? Jsem idiot.

Pomalu jsem sešel schody až dolů a došel do auta.

„Co se tak tváříš?" zeptal se Ash, který už si sednul na místo řidiče a já si sednul proto na místo spolujezdce.

Přemýšlel jsem, jestli jim to mám říct nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že by to měli vědět. Pokud se to zítra objeví v novinách, chci, aby na to byli kluci připraveni a nebyli později překvapeni. „Třeba byla ještě v šoku z toho, že jí okradli a díky tomu nevěděla, co vlastně říká, ale i přes to chci, abyste o tom věděli," ukončil jsem svůj monolog.

„Zdála se mi úplně v pohodě a neviděl jsem v jejím obličeji náznaky, že by nás znala. Podle mě se nemáme čeho bát," ujal se slova Mikey. Jenom doufám, že má pravdu. Nechci, aby se z ní vyklubala nějaká mrcha. Mám jí rád, a když už s ní nemůžu být, chci se s ní alespoň kamarádit.

„Máš pravdu, třeba jsem se přeslechl, nebo jsem to špatně pochopil," mávnul jsem nad tím rukou. Nechtěl jsem se tím dále zabývat. Sice mi to pořád vrtalo hlavou, ale nechtěl jsem to říct klukům. Nevěděl jsem, proč nám lhala, nebo kdo to doopravdy je, ale třeba to jednou zjistím. I když, je možné, že už jí nikdy znovu neuvidím. Přece jenom teď budu mít zase po boku Arzu a ta mě bez sebe skoro nikam nepustí, takže není možnost, že bych si s ní někdy mohl zase popovídat a hlavně teď zase budeme pod hledáčkem novinářů a ty uvidí každý náš pohyb. Během chvilky to potom zjistí celý svět. Nechtěl bych Anděla přivést do tohoto světa, protože jak sama říkala, nenávidí pozornost lidí a té by se jí dostavilo v momentě, kdy by jí s námi spatřili. Kvůli tomuhle se s ní už nesmíme vidět. Jenže já to stejně určitě nedodržím, nedokážu být bez svého Anděla a to jsem jí viděl jenom pár hodin.

Doma jsem šel hned do svého pokoje, vyndal si telefon a najel na galerii. Měl jsem tam několik fotek Anděla. Nevěděla, že je fotím, protože jsem se snažil být nenápadný. Nikdo to nevěděl. Mysleli si, že si s tím telefonem jenom hraju, ale já jsem jí několikrát vyfotil. Dokonce jsem vyfotil i naše propletené prsty, když mě chytila za ruku po tom, co jsem řekl větu, kvůli které se málem udusila. Je nádherná a já jí nemůžu dostat ze své hlavy. Pokaždé, když zavřu oči, mám jí před sebou a neměl jsem od ní klid ani ve spánku. Zůstala se mnou celou noc a já jí chtěl po této noci vidět ještě víc než předtím.

Jak jsem slíbila, máme tu nový díl, snad se bude líbit a moc prosím o vote a komentáře, děkuji, Andy 💕 

PS: Přidejte si mě na mém wattpadovém facebooku a buďte v obraze o vaší oblíbené tvorbě a také budoucí tvorbě 😊 fb: Andys Stories