Life Beside You (L. H.)

1. kapitola

Pohled Eleny

Rychlým krokem jsem vyšla z letadla a pořád se musela otáčet. Měla jsem pořád pocit, že se tu objeví můj otec a násilím mě dotáhne zpátky na Floridu. Nechtěla jsem se tam vrátit a nikdy už otce nechci vidět. Jen když na něj pomyslím, musím se otřást, protože jenom vzpomínky na něj a život na Floridě mi do očí ženou slzy a způsobují třas mého těla.

Nemysli na to! Napomenula jsem se v duchu a snažila se zhluboka dýchat. Teď jsem tady, v Sydney, daleko od Floridy, tady mě nikdy nenajde. Pokračovala jsem v uklidňování sebe samé. Musím si to ještě párkrát zopakovat, abych se dokázala uklidnit.

Musela jsem se dostat z letiště do svého nového domu. Budu tu bydlet se Spencer, mojí kamarádkou, která na Floridě bydlela do dvanácti let, a pak se s rodiči odstěhovali sem. Je o rok starší, ale díky odkladu, který měla, jsme chodily do stejné třídy, takže jsme spolu byly pořád. Když se před sedmi lety odstěhovali, tak jsme zůstaly v kontaktu a já jí i přes tu vzdálenost věřila. Říkala jsem jí skoro všechno, jediné, co jsem jí nikdy neřekla, bylo, co mi dělal můj otec.

Už jako malé jsme si naplánovaly, že budeme bydlet spolu a to jsme hodlaly dodržet a právě proto jsem teď tady. Řekla jsem jí, že se chci přestěhovat sem, abych mohla být u ní blízko, z důvodu, že se mi strašně stýská. Nelhala jsem, ale nebyl to ten hlavní důvod, proč jsem se stěhovala.

Jako už po několikáté jsem se podívala za sebe, abych zkontrolovala, že za mnou nikdo nejde. Bála jsem se! Neříkám, že se nebojím, budu klidnější, až se odsud dostanu a nikdy tady už nebudu, na tomhle letišti už snad nikdy stát nebudu, protože to by znamenalo, že by se tu otec ukázal a já musela pryč, takže proto doufám, že už tady nikdy stát nebudu.

Vyšla jsem z haly, abych se někoho zeptala na cestu.

„Dobrý den, mohla bych se vás zeptat, kde..." snažila jsem se zeptat nějakého postaršího pána, ale ten mě ignoroval. „Mohla bych," začala jsem mluvit na černovlasou ženu, která mě také ignorovala. „Mohl byste mi poradit?" snažila jsem se zastavit nějakého muže kolem čtyřicítky. „Poradil bys mi, prosím?" zastavila jsem spěchajícího blonďatého kluka, který mohl být stejně starý jako já, ale ten se na mě ani nepodíval a vzdaloval se ode mě pryč.

Takhle to nepůjde, tohle nemá cenu, tady mě nikdo nebude poslouchat. Musím najít nějaké místo, kde bych se zeptala. Šla jsem po cestě a dívala se na tmavé obchody. Nedivila jsem se, že jsou zavřené, přece jenom je deset hodin večer, takže určitě už suvenýry nebudou otevřené. Pokračovala jsem dál, když jsem najednou uviděla svítící obchod nebo co to bylo. Nevšimla jsem si názvu, důležité pro mě bylo to, že se tam svítilo. Rozběhla jsem se tam, protože jsem nechtěla, aby mi zavřeli před nosem a já bych se nic nedozvěděla. Když jsem byla blíž, tak jsem zjistila, že je to kavárna. Proč mají v deset hodin otevřenou kavárnu? Divila jsem se v duchu. Nechápu, že tam ještě někdo může být. Já bych si teda v tuhle hodinu kávu určitě nekoupila, ale zřejmě to tak mám jenom já, jelikož když jsem vešla dovnitř, tak jsem si všimla čtyř postav, které seděly u stolu. Měly na sobě černé mikiny a přes hlavu kapuci. Nevěděla jsem, proč tu takhle oblečení sedí, ale mně to může být jedno.

Došla jsem k pultu, kde stála unavená hnědovlasá dívka, která mohla být stejně stará jako já. Měla modré oči a byla krásná.

„Dobrý večer, jak Vám mohu pomoci?" usmála se na mě unaveným úsměvem.

„Dobrý večer, chtěla bych se jenom zeptat, jestli nevíte, kde bych našla tuhle adresu, někoho hledám a vůbec nevím, kde bych to našla, znám jenom adresu," usmála jsem se na ní milým úsměvem. Podala jsem jí papírek s adresou mého nového domu a nadějně se na ní podívala.

„Moc se omlouvám, ale bohužel nevím, kde by to mohlo být," smutně se na mě podívala.

„To je v pořádku, stejně to moc nechvátá, zítra se ještě poptám," snažila jsem se na ní usmát, ale nevím, jestli se mi to povedlo, byla jsem zoufalá. Jestli ten dům nenajdu, tak budu bydlet na ulici, kdybych měla internet v mobilu, tak bych si to našla na mobilu a bylo by to jednoduché, ale bohužel telefon nemám. Vlastně nemám skoro nic, jelikož jsem musela utéct dřív, než se můj otec stihl vrátit ze zahrady domů. Těsně před mým odchodem k nám domů přišel nějaký muž a on si s ním šel něco domluvit a já měla jen pár minut na to, abych se rozhodla, jestli uteču nebo ne. Samozřejmě to nebylo těžké rozhodnutí, ale sotva jsem stihla dojít do pokoje pro peníze a už mě sháněl, utekla jsem potichu oknem dřív, než mě odhalil a utekla na letiště, kde jsem si koupila letenku a k mému štěstí letělo letadlo už za hodinu, takže jsem se schovala mezi spoustou lidí a modlila se, aby nešel na letiště.

„Nechcete třeba kávu nebo čaj?" zeptala se s úsměvem.

„Ne, děkuji, půjdu si sehnat nějaký hotel, nashle," usmála jsem se na ní a chtěla odejít, ale pohled mi padnul na čtyři postavy u stolu se čtyřmi hrnky před sebou. Rozhodovala jsem se, jestli k nim mám jít. Co když to jsou nějací blázni, když tu takto sedí? Řeknu jim svou adresu a oni mě budou pronásledovat? Budou mě sledovat po cestě k mému domu a při mé smůle mi v nějaké temné uličce něco udělají. Sice jsem měla obrovský strach, ale když jsem si představila, že bych musela spát někde venku a někdo by mi přes noc mohl něco udělat, má volba byla jasná. Prostě to budu muset risknout a uvidím, co se z toho vyvine.

„Dobrý večer, chtěla bych se vás zeptat, jestli nevíte, kde bych našla tuto adresu," zeptala jsem se potichu a čekala, jestli se na mě někdo podívá. Po chvíli se zvedla jedna kapuce a z ní na mě koukaly svítivě modré oči, do kterých spadly krátké blonďaté vlasy. Dívala jsem se na něj s otevřenýma očima a málem i otevřenou pusou. Byl vážně krásnej.

Máme tu nový příběh, tentokrát s Lukem☺️Snad bude mít takový úspěch, jako mé předchozí příběh ☺️

Příběh věnuji infinityvibes za úžasný cover 💜

Doufám, že se vám bude líbit a moc prosím o komentáře, zda pokračovat, o vote a popřípadě sdílení, moc děkuji, Andy 💕