Life Beside You (L. H.)

4. kapitola

Pohled Eleny

Nechápala jsem ty jejich předchozí narážky, ale nechtěla jsem je teď řešit. Díky nim jsem se dostala do jiného světa. Nemyslela jsem na mého otce nebo na strach z něj. Byla jsem tady s nima a bavila jsem se jako ještě nikdy. Vlastně jsem nikdy nebyla na večírku nebo někde takhle dlouho s kamarádkami nebo kluky. Můj táta mi to vždycky zakázal a potom mě zmlátil nebo mě využil. Vždycky to tak bylo a já to nenáviděla. Myslela jsem si, že když budu hodná a budu doma, tak nebudu trpět. Jenže můj otec si vždycky něco našel, a právě proto jsem se snažila doma udržovat pořádek a díky tomu jsem neměla čas na školu a on si opět našel výmluvu k ublížení mi.

Vyrušila mě postava vysokého černovlasého muže, který prošel kolem nás a dal na stůl nějakou věc. Podívala jsem se na ní a zjistila, že to jsou klíče, přesněji klíče od auta. Zřejmě to byl ten jejich kamarád, co jim má přinést klíče. Ale proč s nimi neprohodil ani slovo? Dokonce je ani nepozdravil.

„On je trochu stydlivý, takže když si tě všiml, tak šel radši pryč, protože se stydí," odpověděl mi Luke na nevyslovenou otázku a usmál se na mě. Něco mi na tom stejně nesedělo, ale nechtěla jsem na to myslet. Neznám je, takže je jasné, že mi hned nebudou říkat své největší tajemství. Já jsem jim taky hned nevyklopila, co všechno můj otec dělal a proč. Nevěřím jim, možná je už nikdy víc neuvidím.

„Aha, tak to můžu být ráda, že vy takový nejste," odpověděla jsem mu a podívala se mu do těch třpytivě modrých očí, ve kterých jsem se doslova topila, není možné, aby byl přece někdo tak moc krásný, nebo ano? Ještě se mi nestalo, že bych se nějakému člověku zahleděla do jeho očí takovým způsobem, že bych se v nich začala následně topit, ale u něho se mi to stalo. Cítila jsem motýlky v břiše, o kterých jsem četla zatím jenom v knížce, ale bylo to opravdové a já jsem to milovala. Nevím, co mě k němu táhlo a možná na to ani nikdy nepřijdu, protože je možné, že ho vidím naposledy, ale i tak jsem dovolila svému srdci se na chvíli cítit, jako že mu na mně záleží. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by se na mě díval s takovým zájmem jako on. Teda dívali se na mě tak, ale to bylo jiné, to bylo odporné a často v situacích, jaké jsem nenáviděla, ale u Luka to bylo jiné. Bylo to milé.

„Už jsme si zvykli na pozornost, takže nám to nevadí, bylo by zvláštní, kdyby nám to mělo vadit, když se na nás dívají miliony lidí," odpověděl mi Mikey a pak se na mě zděšeně díval. Nechápala jsem to. Proč to řekl? Myslel to jenom obrazně? Jasně. Jak jinak by to asi taky mohl myslet. Není to žádný herec, to by se se mnou jinak nebavil. Ani jeden z nich. Jsem jenom obyčejná dívka, a kdyby byli slavní, nebavili by se se mnou a teď by si užívali nějakou párty s lidma, kteří jsou jako oni a dělali by si srandu a pomlouvali ty, co jsou chudí, tak jako já.

„Já vím, je to hrozný pocit, když jdeš po ulici a lidi na tebe koukají. Nenávidím to a ještě jsem si na to nezvykla a asi nikdy nezvyknu," odpověděla jsem nepřítomně a opravdu jsem věděla, co tím myslí. Vždycky, když jsem šla po ulici, tak se na mě lidi dívali, protože jsem běžně byla celá od krve nebo jsem na sobě měla plno modřin. Nikdy jsem si na ty jejich pohledy nezvykla. Nenávidím pozornost jiných lidí, vždycky se na mě dívali takovými divnými pohledy, ukazovali si na mě a šeptali si. Občas za mnou i lidi chodili a dávali mi peníze, protože si mysleli, že jsem jedno z dětí na ulici. Můj otec mi nedával moc peněz na oblečení, takže jsem podle toho taky tak vypadala.

„My už jsme si na to zvykli, ale ze začátku to byl nezvyk," potvrdil Ash.

„Já si na to nikdy nezvykla a ani nikdy nezvyknu, nenávidím, když jsem středem pozornosti nebo na mě cizí lidi koukají a šeptají si o mně," prozradila jsem jim věc, kterou skoro nikdo o mně neví. Vlastně jí nikdo neví. Ve škole jsem se bavila jenom se Spencer a to bylo všechno, po jejím odjezdu jsem neměla žádný kamarádky, protože na ně nebyl čas.

„Tak pojď, my tě odvezeme," vyrušil nás Calum a zvednul se.

„A kde máš vůbec tašku?" zeptal se Luke, když jsme byli skoro u jejich bílého auta.

Do háje, co jim mám teď jako říct? ‚Víte já tak nějak věci nemám, protože když jsem před mým násilným otcem utíkala oknem, nějak jsem neměla čas si zabalit věci, takže teď jedu bez tašek,' Jo tak to asi nepůjde. Musím něco rychle vymyslet, aby mě náhodou nepodezřívali. Přece jenom bych se jim vlastně ani nedivila. Nakonec jsem jim řekla něco o tom, že moje zavazadla poslali někam jinam a já už to na letišti nahlásila a oni mi slíbili, že je do pár dní pošlou zpátky. Ano, nic inteligentnějšího mě nenapadlo. Ale co, hlavní je, že mi to zbaštili.

„Dobře, tak pojedeme, ať se domů dostaneš v nějakou přijatelnou hodinu a nemusíš všechny doma budit," usmál se na mě Luka a sednul si na místo řidiče. Chtěla jsem si jít sednout do zadu, ale zastavila mě jeho ruka, která mi následně ukázala, abych šla dopředu. Podívala jsem se na zbytek kluků, jestli s tím budou souhlasit, protože jsem nechtěla, aby kvůli mně museli sedět v zadu, ale oni jenom přikývli na souhlas, tak jsem si sedla dopředu k Lukovi a dívala se před sebe. Povídali jsme si spolu celou cestu až k mému budoucímu domu. Ani nevím, jestli si to Luke uvědomil, ale po pár minutách si ruku položil na mou, kterou jsem měla položenou na noze, a propletl naše prsty. Když to udělal, tak jsem se na něj podívala, ale on nic neříkal a jenom se usmíval, když jsem se otočila na kluky v zadu, všimla jsem si, že se na naše ruce dívali s obřím úsměvem a dále si povídali.

Máme tu již čtvrtou kapitolu, co si myslíte, že bude dál? Další díl bude z pohledu Luka, takže se máte na co těšit 😊

Jinak moc vám děkuji za minulé komenty a vote a popřípadě prosím o další 😊  

Pokud chcete znát informace o tom, co chystám, nebo kdy vyjde další kapitola a trochu infa, co v ní zhruba bude, tak se určitě jukněte na můj nový wattpad twitter: andy_penguin 

Na tomto profilu najdete jen informace o tvorbě a o mně, takže pokud chcete znát info o psaní, tak mě určitě sledujte, Andy 💕