Akademie živlů

23.díl

První, co jsem po dlouhé době ucítila, byla bolest v hrudníku. Ležela jsem na zádech a nemohla jsem se hnout. Zamžikala jsem očima a pomalu je otevřela. Víčka jsem měla těžká a dalo mi zabrat, abych je udržela od sebe. Zaostřila jsem a viděla... tmu. Nikde nic nebylo. Cítila jsem vlhko a chlad a pod tělem studený kámen. Pokusila jsem se pohnout hlavou. To šlo, nijak mi to ale nepomohlo. Ruce jsem měla také volné, tak jsem se zkusila zapřít. Okamžitě mě však zpátky uzemnila má rána na hrudi. Bolelo to jako čert a taky se mi těžko dýchalo. Dala jsem tomu ještě dva pokusy, které stejně tak skončily nezdarem.

Udělala jsem si přestávku na uklidnění dechu, a když jsem se chtěla zapřít po čtvrté, ozval se kus ode mě zvuk rozrážejících se dveří a oslnilo mě modré světlo vznášející se místností, ve které jsem byla doposud zavřená. Jak si moje oči na tu záři přivykli, poznala jsem, že se světlo nevznáší, nýbrž že je připoutáno k ruce v koženém rukávu. Víc jsem z osoby, které ruka patřila, neviděla.

„Být tebou, nevstávala bych, jen to tvou bolest zhorší a rána se nezahojí." „Jdi někam!" vyštěkla jsem na hlas osoby a s vypětím veškerých sil jsem se posadila. Sice to bolelo ještě víc, ale pokoušela jsem se to nevnímat. „Co si myslíš, že děláš?" zeptal se hlas zvídavě. „Jdu pryč." odsekla jsem a přenesla váhu na nohy, ty se mi podlomily a já doklekla na zem. „Hm... Nevypadá to tak." zdržela jsem se veškerých poznámek a nadávek a soustředila se jen na pohyb směrem, kudy přišla osoba se světlem.

Opřela jsem ruce o podlahu a s námahou se zvedla na teď již stabilní nohy. Chytla jsem se za ránu, abych snížila bolest a udělala krok vpřed. A další. A další. Šlo to pomalu, ale hlavně, že to šlo. Natáhla jsem ruku před sebe, avšak žádnou zeď jsem pod prsty necítila. Ještě jeden malý krok a už jsem se dotýkala otevřených dveří. Zrychlila jsem postupování k východu a rukou jsem se přidržovala dveří. „Au." vyjekla jsem, když jsem do něčeho narazila. Nebyla to zeď. Napřáhla jsem ruku před sebe. Ruka se zarazila, ale nic pod ní nebylo. Sakra. Byla to bariéra. Veškeré moje vynaložené úsilí vyšlo vniveč. Opřela jsem čelo o bariéru a pěstí do ní naštvaně uhodila.

„No. Musím uznat, že to byl docela komický výstup, ale myslím, že je načase, aby už skončil. S těmi slovy se po místnosti rozlilo hřejivé žluté světlo. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila tam mladou dívku, kolem 16ti let, jak na mě se zájmem hledí. Měla hnědé dlouhé vlnité vlasy, jasně modré velké oči, štíhlou postavu oblečenou v tmavě modrých džínech na kolenou roztržených, černém tílku a černé kožené bundě, která měla sem tam nějaký ten šrám a byla už výrazně obnošená. Její zrak se přesunul z mé bolestí zkřivené tváře na ruku, která zakrývala ránu. „Potřebuješ pomoc?" zeptala se. Vypadám snad, že jsem zakopla o kamínek? Ne, vždyť já mám jen díru v břiše... A když jsme u toho, proč se to nezačalo hojit?? Normálně se nám rány hojí rychle a není úplně jednoduché nás zabít. Protivník nás musí zasáhnout do srdce, poranění čehokoliv jiného nás nezabije, ale výrazně oslabí a často i vyřadí z provozu.

Snažila jsem se tvářit co nejuvolněněji. „V pořádku, stačí mi otevřít a já si půjdu po svých." Rádoby vřele se na mě usmála: „Nemusíš předstírat, že tě to nebolí, Isabello. Jsem tu, abych ti pomohla a postarala se o tebe." No jasně. „Začínám mít dojem, že pojem „ošetřovna" si každá vysvětlujeme trochu jinak." zachovala jsem naprosto vážný tón i výraz, napříč tomu, že ona se tomu zasmála a podívala se na mě jako na naprostého idiota. „Ty vůbec netušíš, kde jsi, viď?" Už mě ta holka fakt nebaví. „No, vzhledem k tomu, že mě v noci v Akademii probodli a pak jsem se probudila v nějakým žaláři, kde jsem do chvíle před pár vteřinama viděla naprostý kulový, tak ne. Nemam šajna, kde jsem, ale možná, že kdybys mě pustila ven, přišla bych na to."

„To jistě ano, ale všechno popořádku." odmlčela se a já se mezitím otočila směrem k ní a opřela se o bariéru ve dveřích, přičemž jsem se musela docela krčit, abych ulevila své ráně. „Jsem Niké, ráda tě poznávám." pronesla, jakoby jsme se právě setkaly v nějakém parčíku. Naklonila hlavu na stranu a přátelsky se usmála. Ohrnula jsem nad tím nos a otráveným hlasem ji odpověděla: „Já tebe ne." „To nevadí, myslím, že je čas, abys poznala ostatní, co říkáš?" Ono je tady toho víc? „No myslím, že nejdřív by bylo fajn mě zbavit té díry v břiše. Je totiž trošku... nepohodlná." „No jasně, počkej, kam jsem to jenom dala?" její přívětivost byla snad ze železa... Začala prohrabávat sáčky zavěšené na opasku, až nakonec vytáhla nějaký kořen.

Bylo to velké jako její ruka a mělo to snad milion malých kořínků, které v sobě byly zapletené. „Tady. Sněz kousek." podávala mi to. Zadívala jsem se na to. „Víš, když nad tím tak přemýšlím... Já si tu díru v sobě přece jenom nechám. Už jsme si na sebe zvykly." „Ale no tak. Neboj, je to naprosto bezpečné." skepticky jsem na ní pohlédla. „Říká holka, která mě drží ve vlhký kobce." Chvíli jsme se navzájem pozorovaly a já si pak řekla, co se mi může stát? Maximálně tu zůstanu o něco déle, než je v plánu. A hlavně se odtud jinak zřejmě nedostanu.

Vzala jsem od ní tedy ten předmět a kousek si ukousla. Bylo to odporný a měla jsem co dělat, abych to nezačala plivat. Část se mi ale podařilo spolknout. Rána mě zabolela a najednou tam po ní nebylo ani stopy. Opatrně jsem se prsty dotkla místa, kde se právě ztratila a nahmatala jen neporušenou kůži. Zamračila jsem se nejdřív na kořen v ruce a pak na Niké. „Říkala jsem, že ti pomůžu." řekla zvesela. „Ehm... Dobře... Teď už můžu jít?" „Ale jistě." luskla prsty a bariéra za mými zády povolila. Kousek jsem se propadla, ale stačila jsem včas dát dozadu nohu a zabránit tak pádu na zem. Slyšela jsem, jak se Niké zachichotala a rozhlédla jsem se. Stála jsem v osvětlené chodbě, jejíž stěny byly pokryté železnými dveřmi. Jakto, že jsem to před tím neviděla?

„Tudy." řekla a svižným krokem se vydala kolem mě a dál do chodby. Ani na jedné straně jsem nezahlédla, že by někde končila a docela mě to znervózňovalo. Třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, počítala jsem dveře, které jsme minuly. Najednou se Niké zastavila, až jsem do ní málem narazila. Za dvacátými dveřmi chodba končila a byla tu jen zeď. Moje průvodkyně vytáhla zpod své bundy... Hůlku? To ne! Čarodějové. To není dobrý, to vůbec není dobrý. Klepla hůlkou na stěnu a ta tak nějak zvodnatěla. Vypadala jako nějaký portál.

Ona jím prošla, takže já neměla na výběr a prošla taky, protože jsem si byla jistá, že na druhém konci chodby to bude úplně to samé. Objevila jsem se v nějakém sále. Uprostřed byl dlouhý a velmi bytelný dřevěný stůl, pokrytý plány a mapami, nad ním vysoký klenutý strop, okolo čtyři široké kamenné stěny osazené loučemi a kolem stolu se sklánělo asi dvacet hlav, které ke mně vzhlédly. Byla tam mírná převaha čarodějů, ale podle vzezření čarodějek, jsem nebyla schopná rozpoznat, koho se mám bát víc. Jedna z nich obešla stůl a kráčela mým směrem.

Byla menší než já a měla bílé rovné vlasy, které ji sahaly na lopatky. Měla na sobě hnědý kožený kabát dlouhý ke kolenům a na krku se ji pohupoval jakýsi kovový amulet ve tvaru oka. „Zdravím tě ospalče." pronesla, když stanula přede mnou. Neodpověděla jsem, tak pokračovala: „Jsem Clea, žena vůdce." chtěla mi podat ruku, s tím však u mě nepochodí. „Já jsem..." „Isabella. Já vím. Vím o tobě všechno." mluvila jako bysme byly odvěké kamarádky. „Takže zajisté víš, že se nevyplácí mě někde držet proti mé vůli." „Ano, vím, proto jsme ti zablokovali schopnosti. Věř mi, že tě nechci do ničeho nutit, ale tohle je jediný způsob, jak mě vyslechneš. Nic jiného taky po tobě nechci. Jen mě vyslechni a pak se sama můžeš rozhodnout, jestli odejdeš nebo zůstaneš."

„Bude rychlejší, když se přesuneme k fázi, kdy odcházím." mou poznámku přešla s tichým úsměvem a nakonec dodala: „Prosím, buď pro teď mým hostem." řekla a mávla svou hůlkou do vzduchu, kde se vytvořil portál. „U vás je zvykem svoje hosty pobodávat nožem?" zeptala jsem se pochybovačně. Té čarodějce jsem nevěřila ani nos mezi očima. „Za to se ti omlouvám, ale slibuji, že ti všechno vysvětlím." „Dobře, v tom případě až po tobě." ukázala jsem na portál. Přece se nenechám zase někam zavřít. Bez problémů přikývla a chtěla projít. „Já půjdu!" vykřikla najednou vedle mě Niké. „Ne. Zůstaň tady." uzemnila ji Clea a vstoupila do portálu. Nadechla jsem se a následovala ji.