Akademie živlů

10.díl

Vzbudilo mě ranní slunce prosvítající oknem na pravé straně od postele, na které jsem ležela. Pomalu jsem se rozkoukala a našla koupelnu na chodbě. Něco jsem se sebou udělala a vydala se do obývacího pokoje.

Nikdo tam nebyl, možná, že ještě spali. Konečně jsem poprvé viděla kuchyň. Byla zařízena ve stejném stylu jako zbytek domu. Ve dřevě.

Podél severní stěny se táhla kuchyňská linka a uprostřed místnosti byl barový pult, u kterého na jedné z barových židlí seděl Harvy. Jak jsem vešla, tak vzhlédl a vřele se usmál. „Dobré ráno. Spalas dobře? Dala by sis?" Poukázal na hrnek kávy ve své ruce. „Jo, spala jsem dobře. Dala, děkuju." Na to vstal a nalil mi také hrnek.

Přijala jsem ho a opatrně se napila. „Rane ještě spí?" „Jako bys ho neznala. Když není nic, co by bylo třeba dělat, nebo jen nemá náladu vstávat, prospal by celý den." „Klasika." řekla jsem si spíš pro sebe. V tom mě něco drklo do nohy. „Richie, kdes byl celou dobu?" seskočila jsem z židle a jala jsem se s ním vítat. Po chvíli jsem měla celý obličej olízaný. Kde asi byl?

„Mám dojem, že vyspával ten přesun sem. Pro něj to byla jistě větší zátěž než pro nás. Trvalo mu to trochu déle. Objevil se tu až v noci." okomentoval mou otázku. Zvláštní, ale stejně. Stále jsem nebyla schopná ho cítit, ani s ním komunikovat.

Chvíli jsme si ještě povídali. Harvy byl vždycky klidný a rozvážný a to ho dělalo skvělým bojovníkem. Úžasně ovládal vzduch a uměl s ním neuvěřitelné věci. Byl celkově krásný a vypadal celkem mírumilovně, ovšem když bojoval, nebo si za něčím šel, bez mrknutí oka dokázal zabít. Bylo dobré ho mít na své straně.

Navíc měl něco, co se u většiny z nás nevidí. Krásné stříbrné vlasy. Ne ty zářící, ale spíš něco mezi bílou, šedou a stříbrnou, je velmi těžké je popsat, ale byly vždy nádherné a hebké, sestřižené asi na deset centimetrů. Milovala jsem se jich dotýkat. „O co přicházím?" zrovna jsem se smála něčemu, co mi Harvy vypravoval, když se mi za zády ozval ten druhý.

Když jsem se otočila, musela jsem se držet, abych se nezačala smát. „Hele ospalče, už jsi někdy viděl zrcadlo?" Popíchla jsem ho. Vypadal jako by se mu v černých vlasech uhnízdila rodinka vrabců, bílé triko měl obráceně a kalhoty na půli cesty ke spadnutí.

Vytáhni si alespoň ty kalhoty, nikdo tu na tebe není zvědavý." pokáral ho Harvy. Rane se na něj ale pouze sarkasticky usmál. „Co ty víš, jak se Isabella za tu dobu mohla změnit." S tím na mě mrknul a přesunul se ke kuchyňské lince, aby si také nalil kafe. „Takové fatální změny neočekávej, nejsem na tebe zvědavá o nic víc, než před lety."

„Jak myslíš, ale doufám, že víš, o co přicházíš." S tím si sednul vedle Harvyho. „Dovedu si to představit." „Dovolil bych si odporovat..." „Myslím, že to by stačilo." Zasáhl Harvy. „Dobrá, změníme téma. Už jsi přišla na to, jak nás odsud dostaneš?" kapituloval Rane.

„Zatím ne, ale myslím, že bychom to měli vzít od začátku. Říkali jste, že vás sem poslal čaroděj. Takže podle mé teorie, by nás čaroděj odsud měl také dostat. Nějaké obrácené kouzlo, než použil před pěti lety. Než jste se probudili tady, tak jsi ho slyšel něco zakřičet. Nepamatuješ si, co?"

Koukal na mě jako vyoraná myš. „Nerad tě zklamu, ale opravdu nepamatuju. A i kdyby jo, tak co chceš dělat, když tu nic nefunguje?"

„Správně, nic z našich schopností, ale kdybych použila svou čarodějnou moc, třeba by to fungovalo, protože tohle je čistě čarodějné místo. Chce to jen nějaký alespoň trochu kouzelný předmět, nějaký amulet, nebo... No jasně, můj náhrdelník, dala mi ho máma. Vytvořila ho s otcem, aby mě vždy chránil."

Začal se mi v hlavě tvořit plán. Sáhla jsem na můj přívěsek. Má to být symbol živlů v kouzelném kruhu. I když má tvar trochu jako trojúhelník, kruh zní lépe. „Tomu bych moc nevěřil. Pokud vím, vždycky ses před čímkoliv ubránila sama nebo s naší pomocí, ale jak myslíš." Opáčil Rane. Vysvětlila jsem jim můj dosavadní plán, na který se moc netvářili.

„Tak moment, ty se mi chceš hrabat v hlavě?" „Potřebuju zjistit, co tenkrát vykřikl ten čaroděj, jinak se nepohneme z místa." „No tak fajn, ale za žádný nevyžádaný obsah neručím." Protočila jsem nad jeho poznámkou oči a ukázala na pohovku. „Lehni si na ní."

Rane udělal, co jsem řekla a já si sedla na židli, kterou jsem si přinesla z kuchyně. „Zavři oči a snaž se vybavit co nejpodrobněji tu scénu. Zaměř se na ní a pusť mě dovnitř." Vzala jsem ho za ruku a také jsem zavřela oči. „Syndési" pronesla jsem tiše, abych umožnila své mysli spojit se s tou jeho.

Okamžitě jsem před sebou uviděla onu velkou modře zářící kouli, o níž prve mluvil. Sama od sebe jsem se vydala k ní a spatřila čaroděje sedícího v trávě. Uvědomila jsem si, že vidím Ranovýma očima. Nikdy dříve jsem tohle nedělala. Vždy jsem si myslela, že jste tam jako nezávislý pozorovatel. Očividně jsem se pletla.

Všechno proběhlo tak, jak říkal. Ohnivá koule, útočící čaroděj, velká dřevěná hůl s modrým krystalem, tlaková vlna, Harvy za mnou, já posílám vodní vlnu, Harvyho kořen láme hůl, krystal pohasíná, tlaková vlna a křičící čaroděj. Jediné, co jsem zaslechla, bylo "kar...něco". Vrátila jsem se zpátky. Praskající hůl, krystal, vlna, křik.

Nic víc jsem neslyšela. Vrátila jsem se znovu a znovu. Pak jsem se zaměřila na toho čaroděje a zkusila mu vniknout do hlavy. Ve chvíli kdy jsem proti němu poslala vodní vlnu, vložila jsem do ní to samé slovo, jako když jsem vstoupila do hlavy Ranovi.

Fungovalo to, najednou jsem se přesunula do čaroděje a viděla vše jeho očima. Kolem mě se zjevila voda, má hůl praskla. Cítila jsem jeho vztek a potom jsem konečně zachytila slovo, co jsem vykřikla v tuhle chvíli já. „Carcere!" Vrátila jsem se do Rana a pak zpátky do vlastní mysli.

Zatřepala jsem víčky a rozhlédla se, vedle mě se prudce posadil Rane: „Sakra to bylo to nejdivnější, co jsem kdy zažil. Tys byla ve mně, ale pak jsem se přesunul do toho šmejda a viděl nás. Páni, to bylo... páni!" Měl pravdu, bylo to zvláštní. „Už jste zpátky?" Probudil se v křesle Harvy.

„Tys usnul?" Divila jsem se. „Nebylo to tak těžké, když jste byli mimo tak dlouho." Nad tím jsem se zamračila. „Jak přesně dlouho myslíš?" „No, přibližně tak 8 hodin." řekl, když zaostřil na hodiny na stěně. „8 hodin?" Řekl překvapeně Rane. „Tak co jste zjistili?" Podíval se na mě s otázkou v očích. „Všechno, co jsme potřebovali." Odpověděla jsem hrdě a s úsměvem na rtech.

Na obrázku: Jak by přibližně vypadal Harvy.