Akademie živlů

18.díl

Oblékla jsem se, sepnula si vlasy a za pas si zastrčila svůj oblíbený nůž. Brala jsem ho s sebou kamkoliv jsem šla mimo školu. I když jsme jeli do Hradu. Dostala jsem ho od paní Cottové jako dárek ke složené závěrečné zkoušce. Dlouhý byl asi dvacet centimetrů a oboustrannou čepelí a ostrý byl jako břitva. Měl černou rukojeť a na ní se leskly různé stříbrné ornamenty. Upravila jsem si svůj amulet ze zad dopředu na hrudník a mohli jsme jít.

S Liou jsme se setkali v hale, která se hemžila elementy, snažící se prodrat si cestu na své cvičiště nebo do učebny. „Připravená?" zeptal se s úsměvem Jace, když jsme se k ní dostali. Teď jsem mile ráda nechala mluvení na něm, protože mě do něj moc nebylo a měla jsem co dělat, abych zakryla svou kocovinou zničenou osobu před světem. „Myslím, že jo." odpověděla nejistě. „Dobře, dám ti radu: Neváhej. A jestli budeš mít někdy nějaký pochybnosti, nedávej to najevo. Mohlo by ti to ušetřit pár nepříjemností." poučil ji.

„Takže, připravená?" „Ano." opáčila tentokrát jistěji a se vztyčenou hlavou. „To je lepší, tak jdeme." zavelel. Jak jsme vyšli hlavním vchodem, oslnilos ostrá dopolední slunce, až jsem ucukla a musela si rukou zastínit obličej. „Nepříjemné co?" Prohodil Jace mým směrem a zlomyslně se zasmál. „Jdi někam." řekla jsem otráveně a trochu ho strčila do ramene. S ním to ani nehnulo a pokračoval dál.

Zatočili jsme do leva a podél zdi šli asi dvacet metrů, kde jsme prošli dveřmi do školních garáží. Jace svou kartou projel skenerem a otevřel tak skřínku s mnoha klíčky od aut. Jeden z háčku sundal a stiskl tlačítko pro odemčení. Auto přímo u výjezdu zablikalo a my do něj po chvíli nastoupili s Richiem v kufru. Řídil Jace, já vedle něj a Lia za mě.

Vyjeli jsme z garáží a hlavní branou vjeli na prašnou cestu. Jeli jsme asi půl hodiny, až jsme zabočili mezi stromy a po nezpevněné stezce se dostali na mýtinu, kde Jace vypnul motor. „To už jsme tady?" divila se Lia, když jsem vypouštěla Richieho. „Něco se ti snad nezdá?" zeptal se Jace. „No, představovala jsem si třeba něco jako dům nebo tak, ale tady není absolutně nic." „To, že něco nevidíš, neznamená, že to neexistuje." řekla jsem otráveně a vydala se na mýtinu, všichni za mnou a když jsme ušli asi patnáct metrů, zastavila jsem.

„Alyso!" zakřičel Jace, až jsem ucukla nad tím hlasitým zvukem. Žádnou odezvu to nepřineslo a tak jsem ne tak hlasitěji zakřičela já: „Alyso, to jsem já, Isabella!" pár vteřin na to se z ničeho před námi vynořila postava. O kus vyšší než já s rovnými hnědými vlasy sepnutými v nedbalém drdolu. Na sobě měla hnědé ušlé tílko, volné batikované kalhoty stejné barvy a kolem pasu šátek s vytahanými vlákny v podzimních barvách.

„Isabello, ahoj, tak ráda tě zase vidím." řekla a jala se mě obejmout. „Taky tě ráda vidím." Objetí jsem opětovala, a když se odtáhla, pozdravila se s Jacem a nakonec i s Richiem. „Zdá se mi to, nebo jsi ještě krásnější, než pamatuju? Ano, taky se mi stýskalo." reagovala na to, jak ji olizoval obličej. „Kohopak jste mi to sem přivedli?" zeptala se, když opět stála na nohou. „Alyso, tohle je Lia. Lio, Alysa Wardová." „Těší mě." řekla Lia a chtěla ji podat ruku, po které jsem ji hned pleskla. „Další rada: nikdy nepodávej ruku někomu, koho sama pořádně neznáš." kývla a ruku stáhla.

„Ty jsi ze světa lidí?" zarazila se Alysa, když viděla tenhle jejich zvyk. „Ano, jsem." „Dobrá tedy, pojďte dovnitř a tam mi všechno povíte." pozvala nás a palcem přejela Jacovi a mě přes vnitřní stranu zápěstí. Pak Richiemu přejela přes čumák. „Dovnitř?" stihla Lia říct, než jí Alysa udělala to samé, co nám.

Před námi na oné mýtině se začal po kouskách objevovat velký dům. Nejdříve dřevěné dvoukřídlé dveře posazené na verandě, kterou lemovalo zábradlí zdobené květinami a vedlo z ní pět schodů. Potom stříška nad verandou, po stranách cihlové zdi s oknem na každé straně, nad stříškou pak druhé patro domu s velkými francouzskými okny, také s různými rostlinkami, a nakonec střecha skrývající pod sebou ještě jednu místnost s malým oknem na štítu domu. Celý objekt obklopovala skromná zahrada s bílým plaňkovým plotem kolem, až se nám u nohou vykreslila stejně vysoká branka.

„Pání!" užasle vydechla Lia. „Dobré, že?" usmála se Alysa. Prošli jsme brankou, vystoupali na verandu a majitelka domu otevřela jedno křídlo hnědých dveří. Předsíň byla natřena hnědou a béžovou, ostatně celý dům byl stylizovaný do podzimních uklidňujících barev. Naproti vchodu visel ze stropu korálkový závěs, který odděloval předsíň od zbytku prostor.

Zuli jsme se a pokračovali dovnitř. Napřed se na protější straně zjevili schody a vedle nich malá chodbička, kde byl záchod. Alysa nás vedla doprava za roh, kde se pod dvěma okny vyjímala rohová pohovka v bordo barvách s mnoha polštáři. Před ní stál stolek a na západní stěně byla zaplněná knihovna. Usadila nás na sedačku. Alysa odešla do kuchyně a objevila se s čajem a hrnečky. Sama se posadila na huňatý koberec a nohy si složila pod sebe.

„Tak mi řekni, Isabello, co vás ke mně přivádí?" usrkla jsem čaje, který mi na hlavu působil překvapivě dobře. Vždycky do čehokoliv přidávala různé bylinky nebo tak. Nikdy jsem nepochopila proč. „Mám velké podezření, že Lia je jako já. Mohla by ses na ní, prosím, podívat?" „Určitě. Pojď, posaď se ke mně Lio." poklepala na místo na koberci vedle sebe. „Tak se na to koukneme." řekla a odložila svůj hrnek.

Uchopila ji ze stran za hlavu a zavřela oči, Lie se zvrátily do zadu a Alysa řekla: „Syndési." zašeptala, aby se k ní dostala. Pár minut v ní pátrala, až je obě vrátila zpět od reality. Alysa se tvářila velmi zmateně. Nakonec vzhlédla a řekla: „Za prvé, můžu říct, že je hybrid, jako ty. Za druhé, myslím, že bys měla jít se mnou." Přikývla jsem a spolu jsme vystoupali do prvního patra a zavřely se do prvního pokoje nalevo.

„Alyso, co se děje?" Chvíli hledala slova a nakonec mě posadila na její meditační koberec uprostřed místnosti a sedla si naproti mně. „Nevím, jak to říct, ale..." „Co?" „...ale myslím, že Lia je... tvoje... sestra."