Akademie živlů

Prolog

Je noc a já s Jacem (čteno anglicky) kráčím po neupravené cestě mezi poli a okolo nás si důležitě vyšlapuje Richie, moje border kolie. Po většinu času jdeme v tichosti, až po nějaké době promluví Jace: „Vyadáš nějak naštvaně" „Taky že jsem. Nesnáším je on to ví, přesto mě sem každej rok posílá a nechává to na mě!" „To proto, že ti to s nima jde nejlíp, nemáš slitování ostatní by je nechali projít všechny. Včetně mě." Na to se nic odpovědět nedá, má pravdu. Zbytek cesty ani jeden z nás nic neříká, ale má nasupěnost nemizí.

Když přicházíme k velké vrbě, která se používá jako brána, ještě tu nikdo není. „Už by tu měli být." „Určitě tu budou každou chvíli" Měl pravdu, jakmile to dořekl, začíná se kmen stromu pohybovat, kroutit a mlátit větvemi jako kdyby byl v křeči, jedna větev prosviští kolem mého obličeje, ale potom se to všechno zastaví a kmen má najednou v sobě dírů, vypadající jako kulatý rám dveří, z kterého vyzařuje jasné světlo. Větve dělají něco připomínající malou chodbičku od otvoru v kmeni až metr, dva před nás. Tuhle podívanou miluju. Konečně jsou tady.

Stojím na levé straně od Jace, ruce skřížené ná prsou, váhou na levé noze, u které poslušně sedí Richie. na tváři přísně naštvaný výraz a pozoruji jak z kmene vrby postupně vycházejí holky a kluci kteří letos slavili 15 let. 27, 28, 29, 30.. Letos jenom 30. To je sakra málo, když já začínala bylo jich asi 150. Náš svět jde tam kde většinou věci končí. Za posledním vychází o poznání starší člověk a za ním se vrba zavírá a zaujímá svou původní podobu. Všichni, co přišli vyjeveně zírají s otevřenou pusou na pohybující se strom, zatímco ten nejstarší, který přišel jako poslední, se ihned přesouvá k nám. „Ahoj Steve." Zdravíme ho jak já tak Jace. On nám odpovídá pokývnutími a nechává se vítat i od Richieho. "Izzy, Jaci. Tak tady je máte, je jich čím dál míň a vypadají čím dál tím míň použitelnější. Hodně štěstí Izzy. Doufam že jich přežije alespoň půlka." „Tak o tom dost pochybuju, ale stejně díky" odpovídám mu. „ No nic, já musím zas jít. Mějte se." Mávnul na nás těsně předtím, než se z něj stal oblak prachu. Zadívám se na ty neschopné bytosti, které ještě pořád zírají na vrbu, i když se s ní už totálně nic neděje.. Idioti, jak já je nesnáším.

„Tak jo," jakmile promluvím, všechny pohledy se na mě upřou jako na svatý obrázek. „já jsem Isabella, tohle je Jace a Richie. Mám vás na starost až do konce filtrování a rozřazování. Všichni budete poslouchat na slovo, nikdo nebude mluvit, aniž bych mu to řekla. Nebudete se na nic ptát ani si stěžovat. Tady vám nikdo nepomůže. Je to jasný?" odpovědí mi bylo jen nesmělé pokyvování hlav. ,,Fajn. Víte, proč jste tady?" U většiny bez odpovědi, jak jinak. ,,Vezmu to zkráceně. Tohle je svět živlů a vy jste přišli z lidského, protože máte pravděpodobně rodiče živly. Každému z vás proudí v krvi živly a u kazdeho jeden převládá. Mým úkolem je zjistit, jestli dokážete přežít v přírodě pouze vašimi silami bez ničí pomoci a potom vás rozřadit podle převládajícího živlu." Podle jejich výrazů je poznat, že nikdo o tom neměl ani páru. Protočím nad tím očima a pokynu jim, aby šli za mnou.

Vydáváme se do nedalekého lomu. Je zde jedna příjezdová cesta pro velké stroje, která sestupuje až k vodní ploše na dně lomu. Vody je tam maximálně 5 metrů. Zastavím se před vodní hladinou a otočím se k nim. Vedle mě stojí na svém místě Jace, všechny si měří pohledem a Richie pije z vody. Ujímám se slova:,, Tákže, tady vás čeká první zkouška, a to: Já s Jacem budeme simulovat přírodní situace do kterých se můžete dostat. Tady ještě nebudete bojovat živel proti živlu, ale pouze proti přirozeným nástrahám přírody. Úkolem této zkoušky je probudit ve vas spící elementy. Máte tu na výběr, buď se ubráníte elementy nebo to vzdáte a zemřete. Je to na vás" Raději se odmlčím, aby to vstřebali a potom pokračuji: ,,Tak, kdo chce jít první?"